43. CO KDYŽ…?

Asi tímto článek poruším všechna pravidla o pozitivním myšlení, přitáhnu si podle zákona přitažlivosti do života negativní myšlenku a možná některé pobouřím tím, že takhle bych přemýšlet přeci neměla. Tzv. měl bychů, aneb výroků, které jsme nekriticky vzali za své od společnosti, rodičů, partnerů a blízkých, těch začínám mít v poslední době plné zuby. Proto chci dneska mluvit asi o největším strachu, který mám – Co když mámou nikdy nebudu?

Jen co jsem tu větu napsala, vynořilo se mi v hlavě několik myšlenek: “Takhle přece nemůžeš přemýšlet! Nepoddávej se tomu. Když si to budeš říkat, tak to tak bude. Mysli pozitivně.” Tahle racionální cenzura je skvělá věc. Pamatuju si, že na podzim jsem psala o tom, že si snažím říkat pozitivní afirmace, že jednou budu máma a že si představuju, jak to miminko jednou mít budu. Že je to přece snesitelnější, než si říkat, že mámou nikdy nebudu. Snesitelnější to určitě je. Ale taky od té doby už uplynulo spoustu týdnů. Ten strach nezmizel. Je vlastně čím dál větší. 40 měsíců čekáme na miminko. Čeká nás spousta medicínské práce s nejistým výsledkem. A já mám pocit, že už nechci od toho největšího strachu utíkat, ale postavit se mu čelem. 

Před dvěma lety mi říkala moje terapeutka, že někdy ženy přijmou, že děti mít nebudou, a paradoxně se jim podaří počít. Těch příběhů jsem slyšela spousty. Nicméně představa, že zrovna já přijmu bezdětný život, mi přišla směšná. Nebo možná ani ne tak směšná jako nereálná. Děti jsou láska. Panebože, zbožňuju děti. A trochu nafoukaně si myslím, že děti zbožňují mě. Nějak nám to spolu ladí, ráda si je ňuňám, nosím, dělám s nimi skopičiny, vymýšlím nesmysly a hraju si na traktory a želvy bez krunýře. Reprezentaci Jany mámy mám snad od osmi let, kdy jsem si hrála s plastovým miminkem, studovala starou máminu knihu “Péče o dieťa” a pyšně vozila golfáč s panenkou po vesnici. A pak je tady můj manžel. Jak on to s těmi dětmi umí! Dívat se na něj, jak s nimi dělá kraviny a ony se na na celé kolo smějí, tak to je na explozi dělohy. Zkrátka předpoklady pro to, abychom se stali rodiči, máme. Ale mít předpoklady a mít děti jsou dvě různé věci…

V poslední době přemýšlím ale i nad variantou, že zkrátka matkou nebudu. Že IVF selže. Že adopce je náročný proces plný papírování, psychologických sezení, čekání, komunikování a taky s sebou nese určitá rizika. Jako každé dítě, ale při neznámé rodinné anamnéze možná v něčem kapku větší. Rozhodně nechci, aby to vyznělo, že nepůjdeme do IVF a nebudeme zkoušet adopci a že na celý ten “máma proces” už kašlu. To bych Vás i sebe dost opíjela rohlíkem. Přemýšlím ale nad tím, jestli jsem schopna ještě třeba dalších čtyřicet měsíců podstupovat čekání na zázrak. Jestli chci. Jestli je ta touha po dítěti tak silná, že jí obětuju zdravý rozum. Před pár dny jsem jela v tramvaji, kde dlouho a nahlas křičelo roční dítě v kočárku. A mě to neskutečně frustrovalo. Ozvala se mi v hlavě kontrolka: “Jano a ty chceš dítě? Ty, co nenávidíš hluk? Ty, co jsi nervózní, když nemáš osm hodin spánku?”  Včera jsem měla sezení se svojí klientkou, která také otěhotněla po IVF a je ve čtvrtém měsíci těhotenství. Popisovala mi, jak je pro ní fyzicky těhotenství náročné a jak je naštvaná, že ve společnosti je těhotenství prezentováno jako nejkrásnější období ženy. A jak ona je naštvaná pak na sebe, protože to takhle neprožívá. Jak se bojí před každou kontrolou, jestli je vše v pořádku. Nastavovala mi trochu zrcadlo, jak bych třeba mohla prožívat těhotenství jednou já. A mě to trochu vyděsilo. Stresuju se několik let kvůli otěhotnění. Budu se stresovat celé těhotenství? Celý život mého dítěte? Mých dětí? Mám strach být matkou a zároveň mám strach matkou nebýt. Co s tím…?

Nedávno se mi stala zvláštní věc. Myslím, že jsem psala článek na blog, nebo jsem si s někým psala o tom, jak to aktuálně s otázkou otěhotnění mám a napadla mě právě myšlenka bezdětného života. A já jsem ji tentokrát nezahnala pryč, ale pustila jsem si jí k sobě. Jsem bezdětná třicet let. Vlastně jiný život neznám. Poslední tři roky se vypořádávám s tím, že lidé kolem mě děti mají. Někteří už dvě. Nebo tři. Tři roky hledám svůj smysl v něčem jiném než v dítěti. Někdy ho najdu, pak ho zase ztratím, pak jej najdu v něčem jiném a pak zase už ne…a přestala jsem se na chvíli bát. Protože jak se můžu bát něčeho, co důvěrně znám? Žiju život, kdy nejsem máma. A někdy jsem v něm vážně moc nešťastná. Ale uvědomuju si, že můžu být nešťastná, i když mámou budu. Jen v něčem jiném…

Abych se tedy vrátila úplně na začátek – Co když mámou nebudu? Přežiju to. Nechci to tak, vůbec to nechci, ale poprvé v životě tuhle variantu připouštím a neklepu se hrůzou a nehroutím se v slzách. Neznamená to, že pro mě čekání na Godota přestává být bolestné a frustrující. Neznamená to, že plán IVF padá. Neznamená to, že vzdávám snahu být mámou. Nevzdávám. Ale nechci už tenhle strach ignorovat. Nechci o něm nemluvit, protože bych přece neměla. Já chci. Protože jen tak je pro mě o chloupek míň strašidelný.