141. MŮJ TŘETÍ TRIMESTR

Sedmý měsíc

Musím říct, že první měsíc třetího trimestru mě hodně zaměstnávala těhotenská cukrovka. Učila jsem se dodržovat jídelníček, hlídat množství sacharidů a číst etikety. Absolvovala jsem milou kontrolu na diaporadně a sedmý měsíc jsem díkybohu zvládla s normální glykemií jen díky dietě. Ale nemyslete si – procházka růžovou zahradou to nebyla. Některé aktivity spojené s jídlem jsem musela zrušit. Zrušili jsme wellness pobyt v Luhačovicích, protože byl den po návštěvě diaporadny a v té době jsem měla nakázáno se šestkrát denně měřit. Měření by ale pro mě bylo naprosto nerelevantní, protože na dovolené rozhodně nejím “normálně”, navíc bych se musela zásobit mnoha jídlem s sebou. A do toho se mi nechtělo. Ze zaslouženého odpočinku pro mě koukal spíše stres. Nedostatku cukru jsem připisovala i své výkyvy nálad. Byla jsem mnohem víc podrážděná. Na manžela jsem kolikrát zbytečně zvyšovala hlas, nebo startovala. Někdy mě přepadaly špatné nálady. Začínala jsem pociťovat zvýšenou mentální zátěž spojenou s přípravami na příchod miminka, pomalého ukončování psychoterapie s klienty, zařizování náhrady do své terapeutovny a zkrátka když jsem šla v noci na záchod, běžně se mi stávalo, že jsem pak hodinu nemohla usnout, protože jsem přemýšlela, co vše je potřeba udělat. To mě pronásleduje doteď, ale aktivně se snažím hlavu vypínat a myslet na nějaké příjemné věci. O půl čtvrté ráno opravdu není důležité takové věci řešit. 

Poměrně stabilně mi rostlo břicho. Ke konci září už jsem jej měla v mých očích řádné. Najednou už to bylo to opravdové těhotenské bříško, ne jen boule ve spodní části. Moje váha se ale zastavila. Nejprve jsem díky dietě kilo zhubla, pak jsem přibrala asi půl kila. Zkrátka od minulé kontroly na gynekologii, která byla pět týdnů zpět, jsem měla nahoře necelé kilo. Dle paní diabetoložky se tím nemám znepokojovat. Moje váha nikterak neodpovídá váze miminka. Takže to, že nějak extra nepřibírám, by nemělo znamenat, že chlapeček strádá. A taky, že ne. Miminko  přibíralo ukázkově. Stále odpovídalo velikostně i váhově týdnu, ve kterém je – tzn. devětadvacátému. Kontrola dopadla výborně – kluk jako buk (pyšně nám vystavoval svoji mužskou chloubu), prospívá, množství plodové vody dostatečné, čípek se nezkracuje a byl aktuálně na 35 mm (hranice pro můj týden je 30 mm, takže krásná práce). Na 3D ultrazvuku si pořád strkal před obličej ručičku, ale nakonec se paní doktorce pár hezkých fotek povedlo. A chlapeček bude zřejmě celý tatínek. Na závěr se s námi rozloučil cumláním palečku a já byla nesmírně spokojená, že cukrovka se zatím na miminko či mně nijak nepodepsala. Při odchodu jsem ještě absolvovala očkování protilátek. Mám Rh faktor negativní, můj muž pozitivní. Je tedy velká pravděpodobnost, že miminko může být pozitivní po něm a naše krevní skupiny nejsou kompatibilní. U prvního těhotenství to zase tak velký problém není. Pokud bychom s miminem skutečně měli rozdílné krevní skupiny, naše krev se potká až po porodu a můj imunitní systém začne produkovat proti Rh+ protilátky. To by byl problém pro nadcházející těhotenství. Proto se v ČR podává preventivně první injekce imunoglobulinu okolo 28. týdne, pak do 72 hodin od porodu další, aby bylo následující těhotenství bezpečné. 

S plným nasazením jsme se v druhé půlce sedmého měsíce pustili do kompletování výbavičky. Rozumějte, po několika kamarádkách jsem podědila věci po jejích dětech. Bylo potřeba je přebrat a dát dokupy, co už máme a sepsat seznam toho, co nám chybí. Jak jsem vyjadřovala velký vděk za zásobování těhotenským oblečením, tak tady je ten vděk dvojnásobný. Nějak zázračně se povedlo, že 90% výbavičky jsme dali dohromady od kamarádů. A pomalu dokupovat těch 10% je proces, na který se moc těším. Polovinu jsem si koupila nové a polovinu jsem ulovila na Vinted (např. Merino overal nebo spací pytel). 

Poprvé jsem se začala být porodu, aby vše dobře dopadlo. A také se mentálně začala ladit na to, jaké to bude, až budeme ve třech (tedy ve čtyřech, promiň, kavalírku!). Fyzicky jsem se jednou cítila líp, podruhé trochu hůř. Různě se to střídalo. Už mě tolik netrápila kostrč, ani zácpa. Začala mě ale mnohem více bolet ta stydká kost. Někdy tolik, že mě z toho bolelo i tříslo a špatně se mi chodilo. I když jsem se snažila alespoň hodně procházkovat a občas si dát jógu (hlavně kvůli cukrovce, tam je pravidelný pohyb důležitý), už jsem mnohem více odpočívala a chůze do kopce či z kopce mi dávala zabrat. Do osmého měsíce jsem ale vstoupila optimisticky a s velkým těšením, že do setkáním s chlapečkem zbývá osm týdnů a já se nemůžu dočkat!

Osmý měsíc

Předposlední měsíc těhotenství uletěl rychlostí blesku. Možná to bylo způsobeno tím, že nás čekalo spoustu příprav. Sepsali jsme seznam věcí, které bylo potřeba ještě před porodem udělat či zařídit. Doma to znamenalo nechat seřídit okna , vymalovat byt, vyměřit ložnici pro úpravy, zbavit se dalších nepotřebných věcí, přeskupovat a uklízet, uklízet, uklízet! Já jsem konečně podle velikostí přebrala věci pro miminko a těsně před koncem osmého měsíce mě popadla hnízdící mánie. Nějak jsem se začala bát, co kdyby chlapeček přišel na svět dřív a my máme všechno poházené v taškách a pytlích. Docela jsem si užívala veškeré praní, žehlení a ukládání do úložných košíčků. Zkompletovala jsem si seznam věci do porodnice, které jsem postupně nakupovala a byla klidnější, že jsem předpřipravená. Ještě to teda někdy musím sbalit. Rozněžňovala jsem se, jak jsou ty oblečky maličké a jaké to asi bude, když do toho miminko oblečeme. Nějak mi stále víc začala docházet realita, že bude za chvíli s námi. Někdy mě to dojímalo, někdy mě to děsilo – a takto bych charakterizovala celý třetí trimestr, haha.

Nastoupila jsem na mateřskou dovolenou, což se pojilo s ukončování psychoterapie s klienty. Jak jsem z toho byla nejdřív smutná a nervózní, musím říct, že z toho mám dobrý pocit. Náležitě jsem se rozloučila a dostala spoustu krásných dárků na rozloučenou. Na jednu stranu se mi odcházelo těžko, na druhou už jsem fyzicky i mentálně cítila, že se potřebuju začít stahovat a ladit se na jinou roli, roli mámy. Do toho jsem řešila podnájem své terapeutovny, což vyžadovalo další mentální úsilí, ale jak si to ke konci měsíce začalo sedat, hodně se mi ulevilo.

Těhotenskou cukrovku jsem zvládala s přehledem a i osmý měsíc jsem zvládla jen na dietě a těšila se, že kontrola na dia mě čeká před porodem už jen jedna. Po třetím screeningu jsem si ale začala dělat hlavu se sníženým počtem krevních destiček. Absolvovala jsem kontrolní odběr, kde vyšly hraniční hodnoty. Což byla v něčem dobrá zpráva – destičky neklesají, ba dokonce mírně stouply, a zatím není vyžadována péče hematologa nebo nějaké speciální opatření. Další kontrolní odběry mě čekají v 36. týdnu a já si držím palce, aby se stále držely nějak kolem normy. Občas mi vyskočil vyšší tlak (ten spodní, který je blbý) – jednou u doktora, podruhé doma, ale na druhé měření byl vždy v normě. Vyšší tlak v těhotenství by mohl být problém – hrozí riziko preeklampsie a někdy se přistupuje nejen k užívání léků, ale k dřívějšímu vyvolání porodu. Tomu bych se ráda vyhnula. Zároveň jsem se uklidňovala, že zkrátka těch pár týdnů už snad ve zdraví doklepeme a že i kdyby přišel na svět o trochu dřív, v tom devátém měsíci už by to snad nebylo dramatické. Fyzicky jsem se cítila ale lépe než v měsíci předchozím. Už mě tolik netrápily křeče v nohách (horčíkový olej je zázrak!), nebolela mě tolik záda, tříslo, stydká kost ani kostrč (někdy se to objevilo, ale netrvalo to dlouhodobě) a všeobecně jsem měla nějak víc energie. Až jsem se musela vědomě krotit, ať to moc nepřepaluju, že bych se vážně měla více šetřit. Většinou jsem totiž byla zdevastovaná až den po (např. po úklidu malování). Váha se mi držela stále kolem 69 kilogramů, ale bříško rostlo pěkně symetricky. Stále se mi ještě nevypouknul pupík, nicméně už mu moc dlouho nedávám. Chlapeček je velmi aktivní miminko a jeho pohyby jsou čímdál častější a někdy i bolestivější, jak mu ubývá místa.

Tento měsíc byl pro mě ve znamení sebepéče – došla jsem si na pedikúru, ke kadeřníkovi, koupila si pohodlné válenky na zimu a několikrát jsem se odvážila jít na jídlo do restaurace (dobře kompenzovaná cukrovka mi dodala odvahy). Hodně jsem si i manželovi říkala o masáž nohou a chodidel, které mě začaly bolet. Stihla jsem se potkat i s některými kamarádkami a kamarády, které jsem chtěla vidět ještě před porodem. Dvakrát jsme si daly randíčko na půl cesty v Olomouci (holky jsou z Brna) a jsem ráda, že to vyšlo, protože na poslední měsíc těhotenství jsem se zařekla, že už se chci držet doma a nikam moc nejezdit. Moc mě potěšilo, že mi spoustu z nich dala nějaké dárky a ještě víc utvrdilo v tom, kolik skvělých lidí kolem sebe mám. Naše skvělá kamarádka Renča, která je zároveň naší dvorní fotografkou, nám udělala krásnou památku na těhotenství . Na konci října mě čekalo ještě dvoudenní supervizní setkání z výcviku, kde jsem si dovolila jet na půl plynu, protože už jsem cítila, že potřebuju šetřit síly – nejen fyzické, ale i ty mentální.

Celkově musím říct, že osmý měsíc byl pro mě velmi příjemným a v něčem přechodovým – pomalu jsem se začala skutečně vylaďovat na mateřství.

Devátý měsíc

Přelom osmého a devátého měsíce začal trochu ve stresu. Absolvovala jsem poslední těhotenskou poradnu, kde jsem se sice uklidnila ohledně hladiny krevních destiček (druhý odběr byl totiž přesně na hranici normy, takže si mě pak pohlídají před porodem v porodnici), nicméně se objevila další komplikace. Chlapeček je menší, než by měl být. Váhový odhad se vždy stanovuje podle rozměrů hlavičky, obvodu bříška a délky stehenní kosti. Naše miminko bylo podle hlavičky a nožičky přesně na týden, bohužel bříško 2-3 týdny zaostávalo. Paní doktorku to vzhledem k naší cestě trochu znepokojilo a pro jistotu si nás o den později pozvala na kontrolní měření do porodnice – mají tam totiž speciální program, kde se všechny hodnoty zadají a ten pak vypočítá, jestli se náhodou nejedná o riziko růstové restrikce. To by znamenalo, že miminko ve svém růstu zaostává a dost často to ukazuje na špatně fungující placentu. Pokud by se diagnóza potvrdila, chlapeček by musel přijít na svět už v ukončených 37 týdnech – což by bylo přesně za čtrnáct dní. Na to jsem rozhodně nebyla připravená. Můj muž se prozíravě zeptal, jestli to náhodou nemůže být mou dietou, ale to paní doktorka vyloučila. Říkala, že se někdy ději metabolické změny na úrovni placenty, kterým se nedá předejít a oni to nepoznají jinak než právě měřením miminka. Každopádně byla optimistická, říkala, že máme tak akční dítě, které ani omylem nevypadá, že by v děloze strádalo. Navíc změřila i průtoky, které se jevily být v pořádku, nicméně chtěla mít 100% jistotu a my také. Naštěstí to dobře dopadlo, chlapeček je sice menší (s váhovým odhadem 2,2 kg), ale zřejmě se na tom podílí genetika a konstituce. Já se narodila dva dny po termínu s váhou 2,8 kg a byla jsem dlouhý hubeňour. Přesně tak vypadá aktuálně naše miminko. Spadl nám kámen ze srdce, pořád platil původní termín porodu a kontrola za necelé dva týdny spojená s registrací v porodnici. Uuuuf! O pár dní později přišly i výsledky stěrů na streptokoka a další „potvůrky“ – naštěstí tentokrát vše v normě a my se opravdu čím dál víc začali těšit, až bude chlapeček s námi.

Důležitým milníkem byla pro mě registrace v porodnici. Krom potvrzení finálního termínu plánované sekce, rezervování nadstandardu jak po porodu, tak na oddělení šestinedělí a teoretická příprava na porod (jak to bude probíhat, kdy nástup, jak s péčí o miminko po císaři), obdržení všech formulářů a letáčků k porodu se také udělala klasická poradna, včetně kontrolního přeměření miminka. Ačkoliv minule se růstová restrikce vyloučila, věděla jsem, že není vyhráno a placenta může kdykoliv s blížícím se koncem přestat správně fungovat. Nervozita před vyšetřením jako tradičně ovlivnila můj tlak – první měření zase v nebeských výšinách (154/94), ale napodruhé jako klasicky krásná norma (126/84). Nebudu Vám lhát, jsem ráda, že za chvíli rodím, protože to měření tlaku mě stresuje strašně. Jinak vše v pořádku, váha pořád stejná, moč bez závady. Šlo se měřit. Chlapeček byl stejně jako posledně natlačený hlavou dole, ale ještě ne v porodních cestách. Paní doktorka se mě ptala, jak často chodím v noci na záchod, že musím trpět. Není to úplně zlé, každopádně cca 2x v noci musím. Fotku opět nemáme, protože obličejem kouká miminko do mé pánve a je tam pěkně namačkaný. Měření mě tentokrát potěšilo – oproti poslední kontrole (týden a půl zpátky) přibral 250g, takže už jsme na nějakých 2400g a s tím se pracovat dá. Vyjela nám pak růstovou křivku, která je pěkně symetrická, i když spíš v spodní části normy. Spadl mi velký kámen ze srdce. Domluvily jsme ještě na kontrole za týden v porodnici, ať je vše ohlídané. Jo a prý si máme na porodní sál připravit nějaký playlist, že nerada pracuje v tichu. Což mě pobavilo a jsem ráda, že se nám to snaží udělat co nejvíce příjemné. Dokonce jsem se začala na porod těšit.

Jak už víte, další kontrolu v porodnici jsem nestihla. Den po registraci v porodnici mi začala odcházet hlenová zátka, za tři dny začaly nepravidelné kontrakce a náš Hynek vykoukl na svět ve stáří 37+3 (více v článku Přišel Godot). Naštěstí se většina věcí stihla připravit ještě před jeho narozením. Co mě mrzí, že jsem nestihla velký placený úklid, ten jsem měla zarezervovaný až na 28.11. Nicméně aspoň jsem měla profi umytá okna. Všechny věci byly nakoupené (i když jsme tomu našemu drobínkovi museli po porodu dokupovat věci ve velikosti 50). Stihla jsem všechny pracovní resty, divadelní představení, výcvikovou supervizi i pár milých setkání s příteli ještě 2v1. Nakonec jsem byla na diaporadně jen dvakrát, po porodu už se přestávám měřit a omezovat (pořád bych ale měla jíst racionální stravu) a za 6 měsíců bych měla dojít na kontrolní měření OGTT. Jako žena s těhotenskou cukrovku mám větší predispozice k rozvoji prediabetu, tak se to musí hlídat. Nebudu Vám ale lhát, sladké si už normálně dávám – vydržet téměř tři měsíce stačilo! Každopádně určitou výhodu ta dieta měla. Po návratu z porodnice jsem byla zpět na své předtěhotenské váze.

Moje první těhotenství je u konce. Byla to jízda! Jízda plná krásných momentů, strachů i obav. Nakonec se nic fatálního nestalo, každopádně u případně dalšího těhotenství bych si různé komplikace odpustila. Aneb papá falešný syfilise, těhotenská cukrovko, zvýšené trombocyty a nízká porodní váha miminka. Ale víte, jak to je…to si můžete namalovat sebevíc a pak je to stejně úplně jinak!