Rubrika: Nezařazené (Strana 2 z 15)

Těhotenství pro mě bezesporu patří ke krásným obdobím v životě. Hodně tomu napomáhá, že je v mém případě poměrně bezproblémové (i když určité výzvy s sebou rozhodně přineslo/přináší). Ačkoliv mám často pocit, že se psychicky cítím fakt dobře a těhotenství mi svědčí, musím přiznat, že se častokrát bojím. Čeho? Spousty věcí. A nějak se domnívám, že ten strach zažívá v různé podobě spousta žen. Tento týden začínám osmý měsíc, a tak už za tu dobu můžu zhodnotit, jak se moje strachy proměňují, rozpouštějí a jak se objevují zase jiné. Rozhodla jsem je s Vámi sdílet po jednotlivých trimestrech. 

První trimestr

U prvního trimestru se příliš zdržovat nechci, protože o svém prožívání první půlky (zejména teda první třetiny) jsem už psala TADY. Vezmu to tedy letem světem. V samotném začátku jsem zažívala strach, jestli jsem vůbec těhotná – obzvlášť protože jsem brzy testovala. Po sílícím těhotenském testu přišly obavy z biochemického těhotenství, mimoděložního těhotenství, prázdného žloutkového vaku či z absence srdíčka. Raný potrat či zamlklé těhotenství ani explicitně zmiňovat nemusím. Bála jsem se sexu, aby se něco nepokazilo. Bála jsem se zpočátku chodit na záchod, abych a) nezjistila, že krvácím/špiním; b) abych moc nezatlačila a nespustila potrat (iracionální, já vím!). Bála jsem se, když mě jeden den přestaly bolet prsa a přestalo mi být zle od žaludku. Bála jsem se každého ultrazvuku. Bála jsem se prvního screeningu, aby i přes předchozí genetické testování embryjka neobjevili, že je něco špatně. Naštěstí se nic nepotvrdilo. Konec prvního trimestru jsem se bála, že mi skutečně potvrdí syfilis, i když nákaza se mi zdála jako nejvíc utopická věc na světě. První trimestr byl zkrátka hodně intenzivní a myslím si, že jsem si potřebovala na celou tu novou těhotenskou situaci zkrátka zvyknout.

Druhý trimestr

Ten jsem stylově zahájila omdlením v porodnici. Od té doby jsem vážně měla strach, že někde znovu omdlím. Nízký tlak jako takový v těhotenství problém není. Bála jsem se však toho, že při omdlení nešikovně spadnu a třeba ublížím miminku. Nebo sobě, což by nebylo ideální ani pro jednoho z nás. Když mi začal vaginální dyskomfort, strašně jsem se bála, aby z toho nebyla nějaká šílená infekce, která by mohla ohrozit miminko. Když je neléčená, může třeba hrozit riziko předčasného porodu. Hodně mě uklidnilo, že šlo jen o “kvasinky”, které by na dítě neměly mít žádný vliv (notabene když se přeléčí). Stejně tak mě děsil případný zánět močového měchýře/ledvin, když jsem začala pořád chodit čůrat. Ten by mohl dítěti taky potencionálně uškodit. Strašák v podobě předčasného porodu už jsem zmiňovala. Je zvláštní, že s třetím trimestrem mě přešel úplně. Nejvíce jsem se bála právě v tom druhém. Udává se, že hranice životaschopnosti miminka může být od ukončeného 24. týdne. Hypnotizovala jsem kalendář, abych už tento mezník měla za sebou. Strach z předčasného porodu posílilo dvojnásobné špinění v Bulharsku, které doteď nemá objasněný původ. Tehdy jsem se bála šíleně jak já, tak manžel. Jedna věc je zažívat tento stres z pohodlí domova, druhá věc na dovolené v zemi, kde nemáte absolutní představu o tom, jak péče o těhotné vypadá. Když jsem začala cítit pohyby miminka, občas jsem měla strach, jestli se hýbe dost, nebo naopak jestli se nehýbe příliš. Dost často jsem totiž vídala upozornění, že když se miminko hýbe nějak více než obvykle, je divočejší, tak je to signál ke ostražitosti. Jenže jak to poznat? Z počátku cítíte jen občas nějaký záškub, po 25. týdnu nabraly pohyby takovou intenzitu, až se mi začalo vlnět břicho. Pro zachování příčetnosti jsem se na nějaké analyzování vyprdla. Řekla jsem si, že snad bych nějak poznala, že něco skutečně špatně je. Strach, který prostupuje asi napříč celým těhotenstvím, je, že něco nerozpoznám včas. Jednu dobu jsem měla podezření, jestli mi netvrdne břicho, protože mě občas tahala vrchní část břicha. Jak už víte, s pomocí fyzioterapeutky jsme rozpoznaly namoženou bránici. Doteď nevím, jestli jsem tvrdnutí už zažila, nebo nezažila. Druhý trimestr jsem ukončila strachem z těhotenské cukrovky. A ten se skutečně potvrdil. 

Třetí trimestr

Máme tady období plné aktuálních strachů. A to si uvědomuju, že některé asi ještě s blížícím se finišem dorazí. Když mi diagnostikovali cukrovku a nějak jsem si o ní začala více načítat, přišlo mi, že strach nabyl na intenzitě. Měla jsem strach z toho, jak budu fungovat a jíst. Měla jsem strach z toho, že dieta nebude stačit a budu muset brát léky/píchat si inzulín. Bála jsem se, že nebudu schopna zajistit miminku dostatek živin pro to, aby se dobře vyvíjelo a bude pozadu. Bála jsem se, jestli jsem mu nemohla už nějak uškodit. Bála jsem se, že by mi cukrovka mohla zůstat i po porodu. Toho se mimochodem bojím doteď. U některých žen se v těhotenství hojně vyskytuje výtok. Může mít několik podob – vodnatý, mléčný, někdy zabarvený do žluta. Někdy je ho míň, někdy víc. Výtok jsem měla od začátku těhotenství. V posledním trimestru ho ale čas od času bylo více než obvykle. A chytrá aplikaci Těhotenství+ psala, že si to mám hlídat, ať nejde o únik plodové vody. Sakra, jak to poznám?! Někdy se mi stalo, že ze mě něco ve větším množství vyteklo, ale nic dramatického. Intimky jsem po letech nošení odmítala nosit. Dočetla jsem se, že se dá koupit speciální roztok, který ukáže, jestli se jedná o plodovou vodu či nikoliv. Pro klid své duše jsem ho nepořídila, protože si umím představit, že bych byla testovací maniak a pořád bych to hlídala. To mi nesvědčí. Poprvé jsem se začala bát porodu. Přispěl k tomu jeden podcastový rozhovor s přednostou naší porodnice, který mluvil o rizicích, které s sebou císařský řez přináší. Začala jsem se bát toho, že chlapeček prostě nebude mít ideální příchod na svět. Že může být dráždivější a můžou se u něj vyskytnout nějaké komplikace. Stejně tak u mě. A že si maluju krásný pobyt ve třech na bondingovém pokoji a ono to taky vůbec takhle být nemusí. Začala jsem se bát toho, jaké to vlastně bude. Jak to zvládnu. S mými super citlivými prsy jsem se děsila kojení. Navíc ne pro všechny je kojení příjemnou sbližující aktivitou s miminkem. Bála jsem se, jak všechno do porodu stihneme. Měli jsme ambiciózní plány – vymalovat byt, nechat seřídit okna, pořádně uklidit, nachystat místo pro miminko, vytřídit staré věci. Zřejmě vše stihneme, ale na konci září na mě padla panika, že už mnoho času není. Do toho jsem hledala za sebe náhradu do terapeutovny, pomalu si připouštěla, že budu odcházet na mateřskou a budu se muset s klienty rozloučit. Bylo a je toho pořád zkrátka hodně. Chtěla jsem se ještě se všemi potkat, než porodím, zároveň už jsem musela začít prioritizovat, protože dost často se mi stávalo, že jsem se potřebovala izolovat a už být více v klidu. Bála jsem se při každé nezvyklé bolesti, píchnutí. Bála jsem se zvyšujícího se tlaku (který jsem ale vždy naměřila jen u lékaře, doma jsem měla opět nízkonízký). Mít preeklampsii – to by tak ještě chybělo! Jsem zvědavá, co „strachopudného“ ještě posledních osm týdnů přinese…

Ač těch strachů je spousta, a to jsem možná na něco zapomněla, nejsou díkybohu ochromující. A navíc netrvají dlouho. I když jsem v červenci ukončila terapii, zatím jsem toho rozhodnutí nelitovala. Dovoluju si mít strach. Čekala jsem, že ho budu mít a neberu to jako selhání. Snažím se s ním pracovat, i když ne vždy zvolím dobrou strategii (ano, to prokleté googlení je prostě cesta do pekla). Můj odvěký problém je vychytat rovnováhu mezi tím mít dostatek informací a informačně se přehltit. Uvědomuju si, že spousta zmíněných obav pramení právě z toho, že vím příliš. Bohužel, jinak to neumím. Můžu se na sebe za to zlobit (a taky se někdy zlobím), nebo se to pokusit přijmout jako svoji součást. V úvodu článku jsem psala, že těhotenství je pro mě krásným obdobím. Je. Taky chci ale říct, že zažívám jeho náročnost fyzickou a kolikrát i psychickou. Neměnila bych ani za nic! Každopádně mě někdy napadá otázka, jestli by to zkrátka nešlo občas méně komplikovaně. Ale kdo z nás si to někdy neřekl, že jo…

O těhotenství se toho obecně ví mnoho. Pojí se s ním přibírání na váze, růst břicha a prsou, nevolnosti, únava, chutě či emoční výkyvy. Mohla bych pokračovat do nekonečna. Tím, že jsem po něm toužila dlouhé roky, měla jsem za to, že o něm vím v podstatě vše. Přesto mě některé věci překvapily. Rozhodla jsem se s Vámi o ně podělit a možná i otevřít prostor ke sdílení, co právě pro Vás bylo v těhotenství nečekané. 

• Rychlý nástup příznaků. Tento bod je velmi obecný, ale nesmím ho opomenout. Jak jsem psala v jednom z prvních článků, když jsem otěhotněla, týden po transferu mi začaly nevolnosti. Původně jsem to připisovala sugesci a nervozitě, ale vzhledem k tomu, že se stejným pocitem žaludku na vodě a nechutenstvím k určitým potravinám jsem se potýkala další dva měsíce, patřilo to rozhodně k těhotenství. Zároveň si uvědomuju, že každá z nás je jiná a někomu začnou příznaky až mnohem později. Pro někoho jsou indikátorem zvětšená prsa o velikost či dvě. U jiné zase emoční výbuchy (nebyla jsem jiná aneb pamatujete na moji příhodu s výběrem brýlí?). Co chci ale zdůraznit – nenechte se odradit, když Vám někdo řekne, že na příznaky je brzy. Pro někoho ano, pro jiného ne. Tělo je zkrátka chytrý mechanismus.
• Zácpa. Ačkoliv jsem věděla, že se u žen někdy během těhotenství objevuje, měla jsem ji zaškatulkovanou až v druhé půlce těhotenství. Přeci jen – s rostoucí dělohou se přeskupují orgány a dává tak smysl, že se trávení zpomaluje. Pak jsem zjistila, že trávení zpomaluje také progesteron, který se v začátcích těhotenství hojně tvoří a u mě byl ještě podpořen Utrogestanem, který jsem užívala až do dvanáctého týdne. Přestože mám hojné zkušenosti s pocitem nedostatečného vyprázdnění (díky, endo!), na zácpu jako takovou jsem netrpěla nikdy. A teda minimálně se mi stávalo, že bych nějaký den nešla na záchod. V těhotenství jsem to mívala jako na střídačce – jeden den to šlo, druhý vůbec. Ranní návštěvy toalety, na které jsem byla roky zvyklá, vzaly za své. Když už jsem na záchod potřebovala, tak až v druhé půlce dne. Výhodou bylo, že jsem tak zcela odbourala svůj blok jít “na velkou” na veřejný záchod. Když už se mi totiž chtělo, byla potřeba to využít. Kdekoliv. Paradoxně se mi zácpa zlepšila ve třetím trimestru. Možná za to mohla i změna stravy v rámci těhotenské cukrovky, každopádně jsem to uvítala.
• Bolest kostrče. Bolela Vás někdy kostrč? Mě párkrát ano, když jsem spadla a narazila si jí. V těhotenství se mi ale od čtvrtého měsíce začalo stávat, že když jsem dlouho seděla na nějakém tvrdším povrchu, kostrč mě bolela nesmírně. Při sezení, při chození a velká lahůdka byla právě návštěva toalety. Když vezmeme v úvahu předešlý bod o zácpě, kdy jste rádi, že se vůbec někdy dílo podaří. A k tomu připočtěte kostrč, která při zatlačení bolí ještě víc než při sezení, tak je z toho jedna velká „paráda“. Bolest kostrče jsem několikrát konzultovala se svoji fyzioterapeutkou (fyzio doporučuju při těhotenství jako sůl!). Ačkoliv se mi jí vždy snažila rozmasírovat (poprvé mě překvapilo, že mi opravdu musela sáhnout až pomalu do zadku, aby jí dobře nahmatala) a dostala jsem několik cviků na doma, stále mě čas od času zlobí. Je prý dobré se pohoupat v bocích na gymnastickém míči. Pokud při práci hodně sedíte, bylo mi doporučeno si dát na deset minut pod zadek takovou tu nafukovací pecku. 
• Celulitida. Možná jsem naivní, ale zhoršení celulitidy mě při těhotenství skutečně nenapadlo. Nebo respektive by se nabízelo, ale až třeba ve třetím trimestru. Celulitida se mi ale zhoršila hned. Myslím si, že před otěhotněním jsem ji měla vážně minimálně (děkuji, vesmíre), a proto to pro mě byl viditelný rozdíl. Možná se to pojí s tím, že jsem trochu přibrala i do stehen, každopádně radost jsem z toho neměla a doteď nemám. Vím, že je to hormonální, že se zřejmě zpomaluje tok lymfy, ale protože jsem druhý trimestr prožila celý přes léto, radostí jsem do stropu neskákala. 
• Křeče v nohách. Na ty mě nepřipravil nikdo. Zhruba v šestém měsíci jsem začala mít nad ránem pocit těžkých nohou. Hodně mě bolely konce lýtek a achilovky. Postupem času se bolest prohloubila a začala přecházet do křečí. Naštěstí to u mě není nic dramatického. Vychytala jsem si, že když se v noci otáčím, tak si trochu pohýbám špičkami chodidel a protáhnu se. Pomáhá mi to zamezit křečím. Od kamarádky jsem podědila hořčíkový olej a když mě večer někdy bolí lýtka, pro jistotu se jím namažu. Jinak hořčík v kapsli beru už od začátku srpna, kdy mě začalo trápit špinění. EDIT: V den vydání článků jsem chytila nad ránem takovou křeč, že mě lýtko bolí ještě čtyři hodiny poté. Asi bude už jen hůř…
• Viditelné žíly. Všude. Normálně jsou viditelné minimálně. Teď jsou prsa samá žíla. Nohy jsou samá žíla. Dokonce na břiše mi jdou vidět žíly. A mně to odjakživa z neznámého důvodu dělá zle, haha. 
• Namožená bránice. Když mi začalo v druhém trimestru více růst břicho, začaly se mi objevovat bolesti v horní části břicha. Nebo spíš než bolestí se to projevovalo tahem. Nejprve jsem pojala podezření, jestli to není tvrdnutí břicha. Konzultovala jsem to právě na fyzioterapii a bylo mi řečeno, že mě zlobí bránice. Jak se děloha zvětšuje, začíná utlačovat bránici do stran a ta pak nefunguje, jak má a je přetížená. Proto je v těhotenství velmi důležité trénovat dýchání – jak do břicha (bude se hodit při porodu), tak do bránice (pod žebra). Pro mě je to úlevný mechanismus, kdykoliv ten tah/bolest cítím. 
• Zmražené libido. Nejsem na to pyšná, když to píšu. Nejsem, protože mít zdravý a funkční sexuální život je pro mě důležitou hodnotou ve vztahu. Navíc od svých kamarádek, co už děti mají, často slýchám, jak byly v těhotenství náruživé, nebo se to proměňovalo, ale že téměř každá z nich zažila nějakou nenasytnou fázi. Já vůbec. Ne, že bych byla celou dobu asexuální. Ale překvapila mě nejen častá absence chuti na sex, ale taky mě přestaly vzrušovat doteky a věci, které byly do otěhotnění sázkou na jistotu. Bylo a je mi to nesmírně líto. Možná je to i do velké míry psychicky – aby se něco nestalo, abych nezačala špinit atd. Ale taky si uvědomuju, že kromě komunikace ve vztahu a vzájemného slazování potřeb, s tím aktuálně nic nezmůžu. A tak chci podpořit všechny ženy, které to zažívají/zažívaly podobně – nejste v tom samy. Já jen doufám, že se ten apetit po porodu vrátí! 
• Bolest stydké spony. Láskyplně to nazývám bolestí “pipinové kostky”. To je Vám tak zvláštní bolest. Děje se mi to často, když vstanu po delší době sezení a jako by mi Venušiným pahorkem projela vlna bolesti. Někdo to přirovnává k bodnutí nože, já to tak intenzivní nemám, ale nepříjemné to je. Na vině je hormon relaxin, který se právě v druhé půlce těhotenství vyplavuje a uvolňuje všechny vazy v pánvi a okolí. Někdy se může stát, že se dokonce stydká spona rozestoupí, ale po porodu by se zase měla vrátit do normálu. Jak této bolesti předcházet? Těžko. Fyzioterapeutka mi doporučila sex. 
• Vlasy. Chloupky. Nehty. O tom, že po porodu mi zřejmě začnou padat vlasy a kazit se zuby, už vím roky od své mámy. Teda alespoň já ji její bujnou kštici a zdravé zuby stála. Proto mě potěšilo, že v těhotenství mi vlasy rostou jako divé. Je pravdou, že jsem nikdy úplně pomalým růstem netrpěla, ale před rokem jsem měla vlasy sotva k ramenům a najednou je mám skoro pod prsy. Stejně rychle mi rostou i nehty a teď když se po gellaku obnovily, si zase užívám jejich pevnost a délku. Chloupky jsou jiná kapitola. Dost se mi zpomalil jejich růst na nohou. Aktuálně si holím nohy tak jednou za týden a půl, a to jen proto, že si říkám, že bych už asi měla. Je to pro mě příjemný bonus, obzvlášť v létě mi to ušetřilo spoustu času. 
• Termoregulace. Jakožto člověk, který neustále trpěl ledovýma nohama a spíš mi bylo většinu času chladno, nejsem zvyklá na pocit tepla. Co pocit tepla. Vedra! Návaly jsem měla první měsíc na umělém přechodu, pak se to vrátilo do normálu. V těhotenství se mi návaly vrátily. Někdy je mi takové vedro, že mě manžel ovívá časopisem a já se polonahá snažím aklimatizovat. Extra parné léto tomu samozřejmě nepomohlo. Jsem zvědavá, jaké to bude po porodu. 
• Vnímání vlastního těla. Poslední bod mě překvapil nejvíc. Roky jsem se těšila na těhotenské bříško. Na to, že ve mně poroste nový život. Že si zažiju období, kdy člověk neřeší váhu a vzhled. Nechápejte mě zle. Mám velmi ráda svoje bříško. Dokonce si myslím, že těhotenství mi svědčí. Přesto se ty tělesné změny občas odehrávaly tak rychle a nečekaně, že jsem s nimi zkrátka mentálně prala. Mám pocit, že se o tomto tématu tolik nemluvi, a proto mu chci v následujících týdnech dát sólo prostor. 

Myslím, že by mě napadlo těch věcí více, ale vybrala jsem pro mě nejvýraznější, nad kterými jsem se někdy pozastavila. A co vy? Co překvapilo Vás? Jak už jsem psala v úvodu, budu ráda, když se podělíte. 

Pokud na své vytoužené miminko ještě čekáte nebo jej teprve plánujete, možná netušíte co se pod zkratkou OGTT skrývá. Já také nevěděla. Nicméně nehledejme v tom žádnou vědu, jedná se o obávaný test na těhotenskou cukrovku. OGTT = orálně glukózový toleranční test. Asi už jste od někoho ze svého okolí slyšeli, že se v rámci tohoto testu musí vypít sladký roztok a pak se měří hladiny cukru, podle kterých se pak stanovuje případná diagnóza.

Jak test probíhá?

Jako ostřílený matador na poli ženského zdraví, jsem moc nerozuměla tomu, proč je kolem tohoto testu takový humbuk. Ještě než přejdu ke své zkušenosti, tak trochu teorie, jak test probíhá, proč se k němu plošně přistupuje a co diagnóza těhotenské cukrovky znamená (Pokud Vás to nezajímá, přeskočte rovnou na mou zkušenost). V rámci OGTT nejprve přijdete ráno na lačno do laboratoře na první odběr krve. Už tady nastává poměrně legrace, protože pokyny k lačnění se různě liší. Obecně je doporučeno se den před testem stravovat úplně normálně, zdržet se nějaké velké fyzické aktivity (ta snižuje hladinu cukru v krvi, proto by mohly být výsledky zkreslené) a Vašim posledním jídlem by měla být večeře. Někdo má v pokynech lačnit 12 hodin předem, někdo 10-12 a na některých diskusích jsem se dokonce dočetla, že by to mělo být ideálně 8 hodin. A teď si vyberte. V den testu někomu úplně zakazují pít, někde to naopak doporučují a pít můžete dokonce ještě po prvním odběru (samozřejmě jen čistou vodu). Aby se v tom čert vyznal. Ale zpět k průběhu samotného testu. První odběr stanovuje hladinu Vaší lačné glykemie – tzn. kolik máte cukru v krvi, když přes noc nejíte. Aby mohla žena v testu pokračovat, musí být její hladina cukru menší než 5.1 mmol/l. Pokud je hladina vyšší, žena by měla být správně odeslána na druhý odběr, který se koná jiný den. Jedna vyšší hladina lačné glykemie k diagnóze těhotenské cukrovky nestačí. Přesto si to někteří doktoři vykládají po svém, a i tak odesílají po první špatné hodnotě ženy do diabetologické poradny. Pokud jsou Vaše hladiny v normě, přistupuje se k obávanému pitíčku. Čeká na Vás roztok (cca 300-400 ml), ve kterém je rozpuštěno 75 g glukózy. Často mají tyto roztoky alespoň nějakou ovocnou příchuť, aby byl tento přeslazený nápoj alespoň snáze pitelný. Někde si dokonce můžete příchuť vybrat. Po vypití roztoku už nesmíte nic pít, samozřejmě nesmíte jíst, nikam chodit a ideálně se zdržovat v prostorech čekárny. Po hodině Vám odeberou krev a odběr zopakují za další hodinu (tedy po 2h od vypití). Pak jste propuštěny domů se konečně najíst a výsledky se dozvíte od svého gynekologa. Někdy si na ně můžete počkat přímo v laboratoři, pokud to umožňuje. Test je časově náročný – je potřeba se dostavit hned ráno a počítejte, že minimálně 2,5 hodiny tam strávíte. Záleží, jak dlouho jim trvá vyhodnotit první odběr.

Kdy se test dělá?

V současnosti je OGTT doporučen každé těhotné ženě mezi 24. – 28. týdnem těhotenství. Výjimečně se dělá u žen na konci prvního trimestru, když jim vyjde při prvoscreeningových odběrech špatná hladina lačné glykemie. Test není povinný, je ale velmi doporučován. Dříve se k němu přistupovalo jen u rizikových pacientek – diagnóza cukrovky 2. typu v rodině, obezita, vysoké BMI, nezdravý životní styl. Čím více se ale o těhotenské cukrovce ví, tím je jasnější, že může postihnout kohokoliv – i štíhlé aktivní ženy se sebevíc zdravým životním stylem. Na vině jsou těhotenské hormony, které právě v období mezi 24. – 28. týdnem prudce stoupají a u všech těhotných žen snižují citlivost tkání na působení inzulínu. Slinivka zdravé ženy je ale schopna na tuto situaci zareagovat a množství inzulínu zvýšit. U cukrovky je tato schopnost narušena, a tak naše tělo vytváří nadbytečné množství glukózy, která se ale nedostatečně vstřebává do tkání a odrazí se pak na jejím množství v krvi. Jedná se tedy o metabolickou poruchu cukrů a neexistuje přímá úměra mezi tím, jestli žena předtím v těhotenství konzumovala velké množství sladkostí. Říká se, že mezi faktory podílejícími se na vzniku těhotenské cukrovky patří zátěž v rodině, vysoká váhá a špatný životní styl, ale také věk. Přece jen metabolismus v 25 letech funguje jinak než po třicítce. Pokud se Vám diagnóza cukrovky v těhotenství potvrdí, nevyčítejte si, že jste měla jíst zdravěji a nedopřávat si sladké. Metabolismus zdravé ženy by si s tím poradil. Zkrátka je u Vás predispozice k cukrovce, která se v těhotenství projevila. Dobrou zprávou je, že velmi často cukrovka mizí porodem placenty (nebo v rámci šestinedělí, než si všechny hormony sednou do normálu). Přesto se ale půl roku po porodu dělá u žen s touto diagnózou kontrolní OGTT, zda u nich cukrovka nepřetrvává – pokud ano, mění se na diagnózu prediabetes/cukrovky 2. typu, a ta je trvalá.

Jaká jsou rizika těhotenské cukrovky?

Studie z roku 2008 ukázala, že těhotenská cukrovka se vyskytuje až u 18% těhotných žen nehledě na jejich tělesnou konstituci. Neléčená těhotenská cukrovka s sebou nese určitá rizika jak pro ženu, tak pro její nenarozené dítě. U matky se může objevit vysoký krevní tlak, preeklampsie (už jsme si říkali, že je to nebezpečný stav, kdy dochází k poškození placenty a může být na životě ohrožena matka i dítě) a taky pozdější rozvinutí cukrovky 2. typu. Ačkoliv cukrovka postihuje jen ženu a ne dítě v děloze, i pro něj by její neléčení znamenalo určité komplikace. Navíc slinivka miminka se musí s nadbytkem cukru popasovat po svém, a zvýšit tak produkci svého inzulínu. Protože se nadbytek cukru v krvi matky dostává přes placentu k dítěti, dost často jsou tyto děti velmi velké. Což může být příčinou různých porodních poranění jak matky, tak dítěte. Proto se dost často nenechává ženy s cukrovkou a velkými dětmi přenášet, ve vážných případech se přistupuje preventivně k císařskému řezu. Ačkoliv dítě je sice fyzicky velké, mohou být nedostatečně vyvinuty jeho orgány (např. plíce). Po porodu může být miminko ohroženo hypoglykémií, která se například projeví ztrátou vědomí či svalovými křečemi. Do budoucna se u těchto dětí může rozvinout cukrovka, problémy se soustředěním nebo mozková dysfunkce. Proto mi dává velký smysl, že se snaží těhotenskou cukrovku zachytit u co největšího počtu žen, protože minimálně mně to smrdí pořádným průserem. A to jsem nezmínila, že samozřejmě nejkrajnější varianta je úmrtí miminka, a to nechceme nikdo, že jo.

Moje dobrodružství s OGTT

Mě osobně by ani nenapadlo na test nejít. A teď když diagnózu cukrovky mám, tak tím tuplem. Nejsem riziková pacientka. Ano, je mi 32, ale znám spoustu žen, co porodily po třicítce a tato diagnóza se jim vyhnula. Ale pěkně popořadě. Na test jsem se objednala v 27. týdnu (26+1). Byla jsem chytrá, protože jsem víkend před OGTT jela do Prahy a říkala si, že s cukrovkou by to byl pěkný oser. Byť mě všichni přesvědčovali, že určitě žádnou cukrovku mít nebudu. No haha! Vyzbrojena dvěma knížkami, sluchátky, snídaní na dobu po testu jsem dorazila na sedmou ráno do labiny. Předtím jsem dodržovala dobu lačnění, nicméně pokyny, co jsem dostala, se trochu rozcházely. Neměla jsem už nic jíst po 18. hodině večerní, ale doba lačnění měla být 10 – 12 hodin. Což matematicky tak úplně nevychází…ale řídila jsem se šestou hodinou, dala si se svoji nejlepší kamarádkou paštiku v kavárně a dál neřešila. První odběr byl rychlý, asi půlhoďky jsem si četla a pak přišla sestřička s tím, že v testu dál nepokračuju, protože jsem měla na lačno trochu vyšší hodnoty. Mám přijít znovu v pondělí (byl zrovna pátek) a že odběr zopakujeme. A ať si z toho nedělám hlavu, že se to někdy děje. S tímto jsem opravdu nepočítala. Sice jsem si z toho neměla nic dělat, ale já si teda dělala. Doma jsem se pochopitelně totálně rozstřelila. Přespříští týden jsem měla odjet na týdenní výcvik, pak na narozeninou oslavu a na konci měsíce jsme měli naplánovanou poslední dovolenou ve dvou v luxusním hotelu v Luhačovicích. Jak to s tím jídlem sakra udělám?! Přes víkend jsem o těhotenské cukrovce přečetla ledasco. A i když to nebyla bezzbytková dieta, kterou jsem držela přesně před rokem, rozhodně to nebyl typ stravování, který bych další tři měsíce chtěla držet. No nic, v pondělí repete. Jela jsem s tím, že to je hop, nebo trop. Byla tam jiná sestra, která se mě ptala, jestli jsem držela o víkendu lehkou dietu. To jsem měla?! Nikdo se nezmínil. Každopádně jedla jsem zatím tradičně, samozřejmě jsem se necpala sladkostmi, ale říkala jsem si, že jestli tu cukrovku mám, tak by bylo fajn, aby se na ní přišlo. Při prvním odběru jsem se dozvěděla, že jsem v pátek měla hodnotu 5.17 (hranice byla 5.1), a to ve mně vzbudilo naději, že ještě nemusí být nic ztraceno. Jak na potvoru se jim rozbil přístroj na vyhodnocování glukózy, a tak to museli dělat ručně, což trvalo asi hodinu. A světe div se, prošla jsem! Vyfasovala jsem pomerančový roztok a pustila se do něj. Řeknu Vám to takto – chutnalo to jak přeslazená Fanta a teda zhruba ve třičtvrtě lahvičky jsem se už nutila ze všech sil, ať to dopiju. Každopádně pořád to bylo na svátek oproti projímadlu, které jsem musela vypít k magnetické rezonanci a pak před operací. To bylo největší peklo světa a ještě se z toho zese*ete na počkání. Asi půlhodinu po vypití se mi začalo dělat zle od žaludku a samu sebe jsem přemlouvala, že to přece nevybliju. Pokud by se tak stalo, test by se musel opakovat. A já už třetí odběr na lačno dělat nechtěla. Do toho se mi začalo trochu motat v hlavě a díkybohu, že jsem seděla v pohodlném křesle, kde jsem nevolnost rozdýchávala. Sestřička nás chodila pravidelně kontrolovat a říkala, že si můžeme na záchodě vypláchnout pusu vodou od toho sladkého. Což jsem využila a udělalo se mi líp. Každopádně moje tělo takovou porci cukru nevidělo rozhodně rádo. Po hodině se odebrala krev a za další hodinu znovu. Tímto test skončil. Dostala jsem instrukci, že kdyby bylo něco špatně, ozve se mi moje gynekoložka, které pošlou výsledky. Když se neozve, projdeme to pak na další těhotenské poradně. Výsledky jsem dostala smskou ještě ten den odpoledne. Gestační diabetes (těhotenská cukrovka) potvrzen. Do prde..háje! Byla jsem fakt naštvaná. Naštvaná z toho, že kdybych neprošla znovu už ten první odběr, mohla jsem si celou tuhle tříhodinovou šarádu odpustit a hlavně jsem nemusela slinivku miminka zbytečně zatížit. Co se dá dělat.

Nebudu už dnes psát o tom, co diagnóza těhotenské cukrovky znamená v praxi pro můj život, to si nechám někdy na příště. Pro mě test jako takový nebyl žádná tragédie. Jasně, je to dlouhé, nepříjemné, nemusí být člověku dobře, tři odběry krve jsou dost, ale při představě, že bych po pěti letech čekání na miminko své dítě ohrozila tím, že bych na test nešla a o cukrovce nevěděla, tak bych si to asi nikdy neodpustila. Je to rozhodnutí každé z nás. Dost často padají argumenty, že taková porce glukózy je velký nápor na tělo naše i miminka. Jak už jsem psala výše, zdravý metabolismus je schopný se s takovým množstvím glukózy vyrovnat, což potvrzují i lékaři a odborníci. Je otázkou, jak se ale vypořádá naše tělo a miminko s tím, když tu cukrovku opravdu máme, ale nevíme o ni a adekvátně ji neléčíme. A argument: „Já se přeci stravuji zdravě, sportuju, sladké ani tolik nejím“ – je sice hezký, ale za mě nedostatečný. Hladinu cukru můžou zvyšovat nejen rychlé cukry, ale také potraviny typu rýže, brambory, pečivo, ovoce apod. A to běžně konzumuje většina z nás. Nejsem tady ale od toho, abych někomu moralizovala, co má/nemá dělat. Považuju ale za důležité, aby zaznělo, že i žena s BMI 20.4 před otěhotněním s pravidelnou a relativně zdravou stravou, dostatkem pohybu může těhotenskou cukrovkou onemocnět. Jsem toho příkladem!

Je to neskutečné, ale dvě třetiny jsou za mnou a čekají mě poslední tři měsíce! O druhém trimestru se říká, že bývá ten nejpohodovější. Máte za sebou nejrizikovější měsíce, ustupují nevolnosti, s těhotenstvím se netajíte, pomalu vám roste bříško, začínáte cítit pohyby a pokud jste zvědaví, zjistíte i pohlaví miminka. Zároveň Vás velikost bříška ještě tolik neomezuje a spoustě žen se vrací energie a chuť do běžného života. Začátkem chci říct, že druhý trimestr byl opravdu v lecčem hodně pohodový, ale také mě v jiných věcech překvapil (nemile!). Rozhodla jsem se tento článek koncipovat po měsících, aby byl přehlednější.

Čtvrtý měsíc

Do čtvrtého měsíce jsem stále vstupovala ještě s hořkostí a nejistotou ohledně výsledků testu na syfilis. Naštěstí vše dobře dopadlo, jak už víte z předchozích článků. Někdy kolem 14. týdne mi zcela přestaly nevolnosti. Tak jak ze dne na den přišly, tak taky odešly. V tomto měsíci už jsem se více soustředila na vyváženější stravu – teď už se mi nedělalo téměř z ničeho nic. Nebo respektive dělalo se mi zle z McDonaldu a instantních polívek (na ty jsem měla v prvních měsících chuť téměř neustále). Jako by si tělo řeklo, že potřebuje něco zdravějšího, nefabrikovaného a bez glutamátů. Potřebovala jsem si téměř denně dávat jablka a stále mě provázela chuť na kysané a sterilizované věci – okurky, zelí, žampiony, kukuřičky. Měla jsem pocit, že ocet bych mohla pít na litry, kdybych se nebála, že mi to vypálí celou trávicí trubici, haha. Co mě ale začalo zlobit, byl nízký tlak. Po incidentu v porodnici jsem už naštěstí neomdlela, nicméně zle mi na střídačku bývalo běžně. Protože máme doma tlakoměr, občas jsem si pro zajímavost tlak změřila. Udělala jsem svůj “rekord” – 79/55. Naštěstí tento stav probíhal většinou jen dopoledne, a tak jsem se hodně soustředila na dostatek tekutin, hroznový cukr, abych nikde dlouho nestála a taky pomohla malá svačinka (např. Jablko). Začalo se mi zvětšovat břicho, a tak jsem si koupila prvních pár těhotenských věcí – těhotenské legíny, kraťasy, jedny šaty a nějaká větší trička. Loni jsem celé léto prochodila v croptopech (krátké trička), teď už jsem ale začínala vypadat směšně, a tak jsem je schovala do skříně. Musím říct, že jsem moc mile překvapená z mateřské kolekce Lidlu. Většinu oblečení jsem si objednala právě tam. Průběžně mi rostla prsa, a tak kosticové podprsenky už začaly být “no go” a koupila jsem si pár bavlněných sportovního typu, které mě nikde netlačily.  Oblečení na doma jsem kradla manželovi – potřebovala jsem větší kraťasy a trika, aby mi bylo pohodlně. Během čtvrtého měsíce jsem na váze přibrala něco kolem kila, celkově jsem tedy měla nahoře dvě od mé původní hmotnosti. Po vyloučení syfilisu jsem si začala těhotenství nesmírně užívat. Vrátila se mi trochu energie, začala jsem více cvičit těhotenskou jógu a chodit plavat. Plavání je v těhotenství kontroverzní, ale moje gynekoložka mi jej schválila, a to bez použití nějakých speciálních probiotických tampónů. Důležité bylo netrávit dlouho v mokrých plavkách a mělo by to být v pořádku. Protože jsem ráda plavala už před otěhotněním, moc mě to bavilo. Trochu jsem zvolnila v tempu, ale i přes tři líné měsíce jsem byla poměrně ve formě (což se třeba o zadýchávání do schodů říct nedalo). Trochu se mi zlepšila i zácpa, i když pořád to nebyla značka ideál. 

Pátý měsíc

Pátý měsíc mi vyšel přesně na červenec, kdy se střídaly horké dny s trochu chladnějšími. Byla jsem zvědavá, jak horka zamávají s mým tlakem, ale musím říct, že jsem nějak velký extra rozdíl nezazamenala. Snažila jsem se netrávit venku příliš času, v kanceláři mám klimatizaci a doma jsme měli poměrně slušně. Jediné, co mi vadilo, byl vydýchaný vzduch v tramvaji a pocit, když na mě přímo svítilo slunce. Naštěstí cestu mám do dvaceti minut, tak se to dalo přežít. Už jsem vzdala, že bych pustila někoho staršího sednout, bála jsem se, aby se mi neudělalo zle a někde se neskácela. Dost jsem pracovala, i když jsem si na začátku léta vytyčila, že si budu dělat volné pátky – to jsem si plnými doušky užívala. Zhruba v půlce měsíce jsem zjistila, že už mě začínají tlačit veškeré kalhotky a musím si koupit nejen větší, ale hlavně beze švů. Nemám moc ráda umělé materiály, ale objevila jsem v Tezenisu bavlněnou verzi a teda je to sakra rozdíl! Co mě začalo zlobit, byl pocit nepohodlí “tam dole”. Psala jsem Vám to už v článku o druhém screeningu, ale nakonec za nekomfort mohly kvasinky. Věděla jsem, že něco není oka, ale teda nikdy se u mě neprojevily takto. Dostala jsem na přeléčení krém, který se na noc vaginálně zaváděl a musím říct, že aplikace byla velmi nepříjemná. Aplikátor mi přišel příliš dlouhý a několikrát jsem se tím plastovým koncem píchla. Zároveň jak jsem byla celá podrážděná, tak zavádění aplikátoru bylo občas bolestivé. Co naplat. Je to vyléčené, to je hlavní. Během léčby jsem měla pocit, že chodím čůrat častěji než předtím. Dva dny jsem cítila i různé tlaky v podbřišku – u stydké kosti a taky bolesti v křížích, a tak jsem dostala strach, jestli nemám zánět močového měchýře. Ačkoliv jsem zánět několikrát měla, a to Vám teda byla řádná bolest – nemohla jsem vyloučit, že v těhotenství se bude projevovat jinak. Kvasinky jsem taky nepoznala. Protože jsme měli za týden odlítat na dovolenou, raději jsem si zašla ke gynekologovi. Jakákoliv infekce se vyloučila, jen malý pán měl na ultrazvuku hlavu vraženou rovnou v mém močovém měchýři. Není divu, že jsem měla pořád pocit, že se mi chce na záchod. Možná se mi ulevilo i psychicky, nebo se chlapeček v následujících dnech otočil, protože najednou už jsem nechodila tak často a neměla pocit, že jsem se špatně vyčůrala. Byla jsem ale ráda, že jsem si pro jistotu zašla, protože zkontrolovali miminko, čípek (jestli se nezkracuje), a já tak mohla v klidu odletět. Hodně mě trápila i bolest kostrče, kříží a kyčlí. Sice jsem měla parádní jógovou sestavu zaměřenou na protažení esíček, ale ne vždy to pomáhalo. Nesmírně jsem se těšila na fyzioterapii, kterou jsem kvůli podezření na zánět močáku musela posunout až na šestý měsíc. Začala jsem spát s těhotenským polštářem, který mi dělal velmi dobře (děkuji ještě jednou Adri za věnování!). 

Dost mi během pátého měsíce chutnalo, hlavně jsem měla chuť na sladké. Snažila jsem se mírnit, ale ne vždy to šlo. Váhově to ale pořád nevypadalo zle, přibrala jsem asi dvě kila – celkově tedy od začátku něco málo přes čtyři kilogramy navíc. 

Na konci osmnáctého týdne jsem začala cítit pohyby, které pak o dva týdny později cítil i manžel. Miminko se vesele hemžilo každý den, šlo jej cítit i dotykem a zase to všechno dostalo jiný rozměr.  Začali jsme se pomalu připravovat, že za pár měsíců bude chlapeček na světě. Moje máma nám pomohla s vizualizací ložnice, aby se nám tady vešla postýlka a přebalovací pult. Koupila jsem si v akci první mušelínovou zavinovačku a povlečení do postýlky. Začali jsme dávat dohromady seznam věcí, co je potřeba pořídit – respektive co bychom si mohli propůjčovat od kamarádu, co už mají odrostlé děti. 

Psychicky mi většinu část měsíce bylo moc dobře. Ukončila jsem v tomto období svoji psychoterapii, na kterou jsem se dvěma přestávkami docházela osm let. Loučení bylo krásné a já se vážně cítila natolik podpořena, že jsem externí podporu nepotřebovala. Trochu nervózní jsem začala být při podezření na zánět močového měchýře. A taky jsem se trochu bála, abych nezačala předčasně rodit. Hlavně teda na dovolené, přece jen v Bulharsku v 24. týdnu rodit nechcete. Nicméně mě uklidnila návštěva u doktora, kde bylo vše v pořádku a ani žádná infekce se neprokázala. A tak jsem se rozhodla, že si to chci zejména užít! 

Šestý měsíc

Poslední měsíc druhého trimestru začal krásně – přesně na moje dvaatřicáté narozeniny. Ty jsem slavila v kruhu nejbližších. Po dlouhých pěti letech to byly narozeniny, které jsem si užila se vším všudy bez jakékoliv hořkosti. Pár dní potom jsme odjeli na zmiňovanou dovolenou. První dva dny byly skvělé. Moře, bazén, skvělé jídlo, my dva a velká pohoda. Třetí den ráno jsem zjistila, že špiním. Naštěstí jen maličko, každopádně se mi to v těhotenství od implantace nestalo. Než jsem začala burcovat místní doktory, zavolala jsem si svojí doktorce. Dohodly jsme se, že pokud se to nebude zhoršovat, nezačnu krvácet nebo mít bolesti v podbřišku, nasadím hořčík a dám si klidový režim. Klepu, že naštěstí se to zvládlo takto. Ten den jsem se samozřejmě nekoupala a byla pos*aná až za ušima. Naštěstí další dny to bylo v pohodě. Bohužel situace se jednorázově opakovala den před odletem. Tentokrát to byl jen malý flíček na kalhotkách, ale na pohodě mi to nepřidalo – ba naopak. Celou noc jsem nespala, měla srdce až v krku a miminku se to zřejmě nelíbilo, protože mě pořád kopalo. Naštěstí jeho kopance mě utvrzovaly v tom, že ono je v pořádku. Držela jsem si palce, aby to prostě vydrželo den do ČR, pak už se to dá řešit. Stejně jako předtím to byla jednorázová záležitost, já se objednala za dva dny k doktorovi s podezřením, jestli se mi nevrátily kvasinky – poslední dva dny u moře se mi zase objevil vaginální dyskomfort. Paní doktorka mě na kontrole uklidnila, že je vše v pořádku, že to mohl být překrvený čípek/dojezd přeléčené infekce, každopádně já ani miminko jsme nejevili žádné známky patologie. Rovnou jsme udělaly těhotenskou poradnu, abych za týden nemusela chodit znova. Chlapeček měl už přes 600 gramů, symetricky roste, pomalu se kulatí a na 3D ultrazvuku měl manželovu pusu. Spadl mi největší kámen ze srdce. Na kvasinky to nevypadalo, ale nějaké nepohodlí se může v těhotenství objevit. Dostala jsem tip na používání klotrimazol krému – ať pořád nemusím něco zavádět a přeléčovat. Špinění se mi zopakovalo ještě jednou, a to o dva týdny později, kdy jsem odjížděla na víkend do Prahy. To už jsem pojala podezření, jestli v tom nemá prsty psychosomatika. Doma jsem to nezažila ani jednou a na dovolené nebo před cestou ano. Opět to byla jednorázovka a vše bylo v pořádku.

Po návratu z dovolené sužovala ČR vlna veder a ačkoliv jsem do té chvíle neměla pocit, že jej v těhotenství blbě zvládám, teď už jsem ten pocit měla. Lítal mi tlak, špatně jsem spala, vedro bylo všude – zachraňoval mě alespoň ten klimatizovaný kancl v práci. Už mi hodně vyskočilo bříško a kopance miminka začala být viditelná už i na pohled. Trochu se mi zlepšila bolest kyčlí a kostrče, což jsem uvítala. Taky jsem začala víc přibírat – něco jsem přičítala all inclusive dovolené, ale moc se na ní vymluvit nedalo. Pořád jsem se snažila cvičit jógu a hodně alespoň procházkovat.

Pomalu jsme začali shánět výbavičku pro chlapečka. Koupili jsme do našich kamarádů postýlku a vybrali kočárek. Začali jsme sledovat online kurz první pomoci pro dítě a nějak se čím dál víc chystali na to, že zanedlouho už tady s námi miminko bude. Já si mimo jiné začala zjišťovat věci k mateřské a rodičku, což když jste OSVČ, není žádná procházka růžovou zahradou. Užívala jsem si  čas v práci, protože mi chybělo posledních pár týdnů do mateřské. 

Konec druhého trimestru se nesl v duchu různých vyšetření. Kromě klasické těhotenské poradny jsem absolvovala test na těhotenskou cukrovku (o něm samostatně v jiném článku), dentální hygienu, preventivní prohlídku u zubaře a taky u svého praktika (tam je fajn, aby Vám naměřil EKG, pokud byste rodily císařským řezem, což je můj případ). Obojí je v těhotenství doporučeno a dostanete od nich do těhotenské průkazky razítko a zapíšou Vám tam důležité informace o Vašem zdravotním stavu. Konec druhého trimestru ale radostný nebyl, protože těhotenskou cukrovku mi bohužel potvrdili.

Musím říct, že šestý měsíc byl pro mě jak fyzicky, tak psychicky hodně náročný. Jak jsem si doposud těhotenství užívala, na začátku září už jsem začala pomalu stříhat metr k porodu. Dost jsem se bála, co na mě může ještě v tom třetím trimestru číhat. Tak snad to nějak zdárně doklepeme- jak já, tak chlapeček. Vzhůru do poslední třetiny!

Jak jsem si v těhotenství příliš nedovolovala koukat dopředu a vážně žila z týdne na týden, tak jsem se překulila do přesné poloviny. 20 týdnů! WOW! A protože pořád žiju plusmínus stejný režim jako před otěhotněním, nějak mi ten čas hezky plyne. Polovina těhotenství není jen jakýmsi mentálním mezníkem, ale taky těhotnou ženu v tomto období čeká druhotrimestrální screening. Nebyli jsme výjimkou.

Na screening jsem se moc těšila. Už na klinice nám říkali, že právě tento velký ultrazvuk je nádherný zážitek a že by si ho manžel neměl nechat ujít. Ten zatím nezmeškal ani jednu kontrolu a já mám radost, že jsme tam vždy spolu a vidíme to oba. První screening byl zaměřený zejména na vývojové vady typu Downův syndrom atd. Protože miminko bylo v té době poměrně malé (cca 7 centimetrů), projela se jen hlavní anatomie (jestli nevykazuje nějaké odchylky a patologie) a pak bylo klíčové měření (stehenní kost, šíjové projasnění a kontrola nosní kůstky) v kombinaci s odběry krve. Druhý screening je také zaměřen na vývojové vady plus zevrubně zkoumá anatomii a morfologii miminka. Laicky řečeno – miminko se zkontroluje od hlavy až k patě, změří se důležité parametry, podívá se na zoubek všem orgánům a prozkoumá se jeho srdíčko. Narozdíl od prvního screeningu se tentokrát nedělaly odběry a stěžejním byl jen ultrazvuk.

Hned na první těhotenské poradně nám bylo řečeno, že druhý screening má u nich dvě části. Velký ultrazvuk provede moje paní doktorka, která se zaměří právě na morfologii miminka a kontrolu jeho orgánů. Nemají ale speciální přístroj na zkoumání srdíčka, a tak nás v druhé části externě čeká fetální kardiologie. Vím, že v některých ambulancích jsou schopni provést všechno během jednoho vyšetření, v některých ambulancích Vás pošlou na specializované pracoviště (např. Nemocnice, genetické pracoviště apod.) a v některých Vám to takto rozdělí na dvě části. Nemusíte tedy panikařit, pokud Vás lékař odešle na kardiologii zvlášť – není to tak, že by bylo se srdíčkem něco zle (pokud Vám to po některém ultrazvuku lékař neřekne). Jen je potřeba speciální přístroj a kvalifikovaná osoba, která srdce podrobně vyšetří. Je fascinující, že už kolem toho 20. týdne lze vypozorovat šelest na srdíčku, nebo nějakou jinou vadu srdce, se kterou je dobré počítat dopředu a podle toho se nastavit poporodní péči atd. 

Nám obě vyšetření krásně vyšla v rozmezí pár dnů. Nejprve jsme šli k mojí paní doktorce na velký ultrazvuk. Začínala jsem zrovna 21. týden (20+1) a byla jsem hodně zvědavá. Nejen že jsem se těšila, až uvidím miminko, ale byla jsem zvědavá i na ordinaci, protože celý měsíc předtím tam probíhala rekonstrukce. Tolik jsem se nebála jako předchozí kontroly, a to hlavně proto, protože někdy na konci 18. týdne jsem začala cítit první pohyby. Nejprve jsem si nebyla jistá, jestli je to ono – připomínalo to lehké ťukání, někdy už i kopnutí a občas se to podobalo pocitu, jako bych měla v břiše tik. Nejprve jsem jej cítila jen na levé straně v podbřišku, ale postupem času se buď začalo miminko po břiše více hemžit, nebo jsem byla k pohybům více citlivá. Tři dny před velkým ultrazvukem už pohyby cítil i manžel, a tak jsem si byla jistá, že dítě je živé a má se čile k světu. Před vyšetřením jsem si procházela v hlavě, co by se mohlo pokazit. Moc mě toho nenapadalo. Orgány byly viditelné už při prvním screeningu, páteř se jevila vcelku bez rozštěpu, minule paní doktorka počítala i prstíky na rukách, a tak snad žádná vada neslučitelná s životem nehrozí. Jasně, nabízela se otázka: Co srdíčko? To se ale dozvíme až za pár dní. Ambulance dostala rekonstrukcí úplně nový kabátek a ačkoliv jsem si nikdy předtím nevšimla, že by byla nějaká zastaralá, nebo bych se tam necítila dobře, uvědomila jsem si, kolik útulné a vizuálně příjemné prostředí dělá. V čekárně jsem se proto úplně uklidnila a uvolnila. Vzali nás se zpožděním, ale sestřička byla velmi milá a zašla nám říct do čekárny, že zrovna vyšetřují paní, jejíž miminko úplně nespolupracuje. Naprosto jsem s paní soucítila a vybavila si náš první screening. Očekávala jsem, že to bude opět podobně, a tak jsem i manžela dopředu varovala, že se může vyšetření natáhnout klidně až na hodinu. 

U sestřičky probíhala klasická agenda – zvážit, změřit tlak a udělat rozbor moči. Přibrala jsem od minula kilo – takže celkově mám od otěhotnění nahoře cca tři kila. Což je tak akorát. Myslím, že průměr je tak pět kilo, horní hranice je cca osm a spodní nula. Hold někdo přibírá až později. Tlak jsem měla jako obvykle v normě (to, že minulý týden jsem měla 79/55, je věc druhá). Očividně nervozita mi jej na poradnách vždy trochu zvyšuje. A šlo se vyšetřovat! Musím říct, že zážitek jsme měli neskutečný a diametrálně odlišný od předchozího screeningu. Naše miminko spolupracovalo ukázkově. Oproti minulé kontrole, kterou téměř celou prospalo, bylo tentokrát nesmírně akční. A to tak, že jednou koplo do místa, kde byl zrovna ultrazvuk, tak silně, až jsme se obě s paní doktorkou lekly. Všechno se jevilo být v nejlepším pořádku. Miminko velikostně odpovídá ukončeným dvaceti týdnům. Na obličeji jsme viděli oči, nosánek, pusu a bradu – vyšla nám naprosto neskutečně krásná 3D fotka a přišlo mi neuvěřitelné, že z aliena s kuřecím pařátkem se za čtyři týdny vyklubal opravdový človíček s lidskými rysy. A má bradu po mně! Podle ultrazvuku to nevypadalo na žádný rozštěp – ať už v obličeji, nebo páteře. Zkontrolovaly se mozkové komory, srdíčko, bránice, žaludek, ledviny, močový měchýř (ten miminko nechtělo nejprve ukázat, ale stačilo se k němu vrátit později). Přišlo mi neuvěřitelné, že na ultrazvuku už šly krásně vidět obě kosti (loketní a vřetenní) v ručičkách. Trochu jsme se nasmáli při počítaní prstů, protože na jedné ruce to vypadalo na šest – což kdyby tak skutečně bylo, mohlo by to ukazovat v kombinaci s dalšími anomáliemi na nějakou vadu. Sama paní doktorka říkala, že se jí to taky stalo na druhém screeningu, ale miminko bylo nakonec pětiprsťák. Nožičky také v pořádku, pěkně si je tam mimino protahovalo. Pak se ještě podívala na pupečník a placentu. Moje placenta zřejmě poputovala, protože z předu se mi posunula dozadu, a tak není divu, že pohyby jsem cítila poměrně brzo a zřetelně. Placenta vepředu má tendenci pohyby tlumit. Musím se přiznat, že mi při tomto ultrazvuku ukápla slza. Miminko bylo nádherné, zdravé a já si fakt nemohla přát více. Na závěr se mi ještě paní doktorka podívala vaginální sondou na čípek – vše v pořádku, nijak se nezkracuje, je dostatečně dlouhý, jako by v tuto dobu těhotenství měl být. Na moji žádost mi ještě vzala kultivaci z pochvy – poslední dobou jsem se necítila úplně komfortně. Nedovedla jsem to dobře popsat – netrápilo mě svědění, ani nějaké divné výtoky, ale prostě mi občas bylo nepohodlně. Paní doktorka říkala, že to vypadá na nějaké lehké podráždění, ale nic, co by mělo mě nebo miminko ohrozit. Domluvily jsme se, že počkáme na výsledky kultivace a pak případně přeléčíme.* Protože vše dobře dopadlo, dostali jsme zelenou vycestovat k moři, a to bez nějakých speciálních doporučení. Z ordinace jsme odcházeli šťastní jako blechy, s žádankou na vyšetření cukrovky (to se dělá mezi 24.-28.týdnem) a termínem další poradny za měsíc. 

*Nakonec se z toho vyklubaly kvasinky. V těhotenství se u mě zřejmě projevují jinak. Já to znám vždy v podobě svědění, pálení a nepříjemného výtoku. Dostala jsem krém, který se na noc zavádí a už po druhém dni aplikace velké zlepšení. Je ale potřeba říct, že ten nekomfort jsem necítila každý den. Doktorka mi říkala, že je to v těhotenství běžné kvůli hormonálním změnám a nekteré ženy ani nepoznají, že je něco špatně. Koupila jsem si ještě před poradnou v lékárně intimní pěnu Ginexid, která je právě fajn v těhotenství nebo při nějakých infekcích. Paní doktorka mi ji schválila, že s ní má dobré zkušenosti. Tak doporučuju, pokud na infekce trpíte, nebo se čas od času necítíte pohodlně – dělá to zázraky. 

O čtyři dny později jsme ještě absolvovali vyšetření srdíčka. Kliniku jsme měli kousek od domu a nakonec to byla velká rychlovka. I s čekáním jsme za 25 minut odjížděli domů. Pan kardiolog byl moc milý, i když toho při vyšetření moc nenamluvil, a tak jsme ani jeden s manželem nevěděli, jestli je všechno v pořádku. Prohlížel si srdíčko ze všech stran, pořizoval si několik snímků, párkrát nám pustil i echo, a tak jsme zase po dvou měsících slyšeli tlukot srdíčka. Nakonec to okomentoval velmi vtipně: “Až na tu neúctu k lékaři, máte miminko naprosto v pořádku.” Miminko ten den bylo dost divočák a nejen, že mě celé ráno fakt kopalo všude možně, panu doktorovi se pořád otáčelo a utíkalo před ním. A tak jsem v jednu chvíli měla sondu napravo v podbřišku, po pár sekundách zase vlevo u pupíku. Je to dacan, to dítě! Každopádně druhý screening jsme zvládli bez ztráty kytičky a opět s tím nejlepším výsledkem. Teď už nebránilo nic tomu zaplatit dovolenou a naposledy si jí ve dvou užít! 

U mojí doktorky jsme za velký ultrazvuk neplatili nic. Nevím, jestli je to součást pojištění nebo nadstandardní péče, kterou jsme zaplatili. Na kardiologii jsme platili 950,-. Vím, že existuje ještě nějaký velmi podrobný druhý screening, který dělají doktoři s certifikací, a ten si zřejmě musíte uhradit sami. Jaký jsme měli my, netuším. Ale protože vše vyšlo, jak mělo, nikdo nás nikam dál neposílal. A mně to takhle úplně stačí. 

Titulek je dnes trochu zavádějící, protože porodnici jsem měla vybranou daleko dřív, než jsem otěhotněla. Důvodů bylo několik: A) Protože mám po velké operaci endometriózy, budu na 99% rodit plánovaným císařským řezem. B) Chtěla jsem rodit ve stejném místě, kde mají moji kompletní dokumentaci k předešlé operaci. C) Chci, aby mě odrodila moje paní gynekoložka, která v dané nemocnici slouží. D) Moje paní gynekoložka se velmi dobře zná s panem primářem, který mě operoval, a tak mám jistotu, že bude celý postup konzultovat s ním, aby to bylo bezpečné jak pro mě, tak pro miminko. Z výše uvedených důvodu bylo jasné, že budu rodit ve fakultní nemocnici v Ostravě (FNO). 

Myslela jsem si, že když jsem si takto ušetřila práci a nemusela dělat rešerše všude možně, do porodu to dávám k ledu. Pak mi ale moje nejlepší kamarádka poslala pozvánku na Den otevřených dveří. Zaujala mě jak přednášková část, tak možnost prohlédnout si porodní i operační sál, oddělení šestinedělí, nadstandardní pokoje atd. Takže ačkoliv jsem začínala teprve 4.měsíc, říkala jsem si, že nevím, jestli do prosince bude ještě další příležitost, a tak jsme vyrazili na prohlídku! Můj muž mě v tom nenechal a ačkoliv do toho původně šel s nulovým očekáváním, sám byl překvapen, kolik informací jsme dostali. 

Na událost nebyla potřeba se registrovat. A tak jsme deset minut před začátkem vstoupili do napráskané přednáškové místnosti a naštěstí ukořistili jedny z posledních míst. V ten den bylo v Ostravě krásných 26 stupňů, místnost byla malinká a bylo nás tam nejméně třicet. Nevadí. Zapomněla jsem si vzít vodu, ale věděla jsem, že na recepci jsou barely, tak se případně zajdu napít tam. Navíc přednášky měly trvat hodinu, pak jsem počítala s cca půlhodinovou prohlídkou, a to bych měla v pohodě vydržet. Přednáškový blok mě bavil hodně. Nejprve měl úvodní slovo pan přednosta, který spíš představil porodnici jako takovou. FNO je zároveň i perinatologickým centrem (starají se o předčasně narozená miminka), a tak jsem se znovu utvrdila, že to byla dobrá volba. Kdyby se cokoliv zkomplikovalo, tak miminko nebudou nikam převážet. Hodně mě překvapilo, že jsou velmi naklonění dulám a mluvili o tom, že 95% dul v kraji jsou opravdu kvalitní a že jejich služby opravdu doporučují. Že to nebyl jen PR kec, jsem se přesvědčila později, když jsem našla viset na chodce certifikát “dula friendly hospital” (nemocnice nakloněná dulám). Následovaly přednášky o porodu do vody (tady jsem poprvé zalitovala, že nebudu mít přirozený porod), o bondingu (nejen klasicky po vaginálním porodu, ale i po císařském řezu, nebo v případě předčasného porodu), o fyzioterapii v těhotenství a šestinedělí a na závěr mě velmi mile překvapili blokem o psychických potížích po porodu. Jsem ráda, že se tomu jako instituce věnují, protože mám jak pracovní, tak zkušenost ze svého okolí, že začátky nejsou jen plné lásky k miminku, ale také obdobím různých obav, strachů, melancholií, které někdy mohou spadnout až k poporodním úzkostem/depresím/psychózám. Přednášela nám porodní asistentka, která je zároveň dobrovolnicí v neziskovce Úsměv mámy, která se problematice duševního zdraví v mateřství věnuje. Byla jsem nadšená! Nadšená z toho, kolik péče je možné a že ani císařský řez nás nemusí připravit o spoustu věcí (jako např. Bonding nebo být s miminkem po porodu). Jedinou nevýhodou bylo obří dusno a časová dotace. Z plánované hodiny byla najednou hodina čtyřicet. Bez vody žádná hitparáda. 

Před prohlídkou porodnice jsme se aspoň trochu napili a vyrazili na plánovanou třičtvrtěhodinku. Povídali nám o registraci do porodnice (u nás narozdíl od Prahy není potřeba to dělat předem, takový přetlak naše porodnice nezažívají), ukazovali nám, kde se registruje a kde se pak do porodu chodí na pravidelné prohlídky. Dále nás informovali o tom, jak probíhá příjem do porodnice a pak nás už předala vrchní sestra porodní asistentce, která nám ukázala porodní pokoj. S vanou. Kvůli porodu do vody. Zase mi to bylo líto, ale je to tak, jak to je. Prošli jsme oddělení šestinedělí, dozvěděli jsme se, jak je to s nadstandardy a normálními pokoji (ano, tady přetlak je a nemůžete si to úplně zarezervovat předem). Mně nejvíc zajímala naše finální zastávka – bondingový pokoj. Tak tady říkají nadstandardnímu pokoji, kam může maminka po císařském řezu. Má vybavení jako JIP (měření tlaku, oxymetr a další přístroje), zároveň je zařízený jako klasický pokoj a můžete (vlastně musíte) tam pobývat s doprovodem a miminkem po dobu 24 hodin. U císařského řezu dostanete většinou spinální anestézii, a tak jste dočasně ochrnutá na nohy a nesmíte 6-8 hodin vstávat. Proto tam musíte mít doprovod, který bude takovou spojkou mezi Vámi, miminkem a nemocničním personálem. Pro doprovod tam je možnost rozkládacího gauče na spaní a také pohodlné křeslo, kde se může s miminkem ňuňat. Bondingový pokoj je něco, co ROZHODNĚ chceme, pokud to bude možné. Máme tu výhodu, že pokud se jedná o plánovaný císař, můžeme si pokoj rezervovat předem. Navíc tam není takový přetlak jako u klasických poporodních nadstandardů. Já mám fakt nepříjemnou zkušenost z JIP, protože je tam velký hluk/světlo/nejsem schopna si tam odpočinout a miminko by mi vozili akorát co tři hodiny na kojení. Pokud se tomu budu moct vyhnout, budu nejšťastnější. A taky bych si moc přála, abychom mohli být spolu jako rodina od samého začátku. Samozřejmě pokud by byly nějaké komplikace, je to jiná písnička, ale jsem ráda, že tato možnost vůbec existuje. 

Na bondingovém pokoji už na mě dolehl celý den. Vedro, nedostatek tekutin a taky mi zřejmě klesl krevní cukr. Najednou se mi začala točit hlava, začalo mi být špatně od žaludku a trochu se mi zatmívalo před očima. Špitla jsem manželovi, že se mi točí hlava a ten se mě ptal, jestli si nechci sednout. Odmítla jsem a pak už si jen pamatuju, že mi bylo hodně hezky, otevřela jsem oči a nade mnou se sklánělo několik hlav. V polovědomí jsem se zeptala, jestli jsem omdlela, ačkoliv mi to bylo dávno jasné. Manžel mi s jednou paní zvedli nohy, sestřička mi podložila hlavu polštářem a zazvonila na druhou, která mi přinesla vodu. Takhle jsem tam ležela dalších pět minut, kdy mě sestřička střídavě kontrolovala, jestli jsem vážně v pořádku. Pak už jsem si přesedla na křeslo. Bylo mi líp, ale ne úplně 100%. Navíc jsem se sice šikovně sesunula podél stěny na manžela, ale trochu jsem se bouchla do hlavy, která mě začínala bolet. Bylo mi i nepříjemné, že jsem po necelých dvaceti letech omdlela zrovna na prohlídce porodnice v přítomnosti desítek dalších lidí. Ta holka s nejmenším břichem. Naštěstí prohlídka brzy skončila. Já už byla natolik v pohodě, že jsem mohla dojít do auta, ale tam jsem se zřejmě šokem a hanbou rozbrečela. Naštěstí jsem nespadla nijak na břicho, takže jsem věděla, že miminku se určitě nic nestalo. Pořád mi ale ještě nebylo nic moc a těšila jsem se domů, až se najím, dám si sprchu a zaspím to. Od prohlídky porodnice už jsem naštěstí neomdlela. S nízkým tlakem ale pořád bojuju a snažím se co nejvíc věnovat prevenci (dlouho nestát; jakmile se točím, tak si sednout; mít vždy po ruce vodu a hroznový cukr). Na druhý trimestr jsem se moc těšila, nečekala jsem ale, že jej začnu omdlévací historkou z porodnice. 

I přes tuto drobnou nepříjemnost jsem ráda, že jsme se do porodnice podívali. I kdyby to bylo blbé, stejně bych tam rodila. O to jsem ale vděčnější, že jsme oba s manželem odešli s velmi dobrým pocitem, že budeme všichni v dobrých rukách. O pár týdnu později jsem se na kontrole od svojí paní doktorky dozvěděla, že to byla její iniciativa a že to byl v této podobě historicky první Den otevřených dveří. Já pořád říkám, že je to nejlepší gynekoložka na světě! A taky jsem ocenila následnou reflexi – příště už bude registrace, aby se případně rezervoval větší přednáškový sál a bude k dispozici pro nastávající maminky VODA. A já velmi cením, že se nad tím zamýšlejí a chtějí to vyšperkovat do detailu. Byla jsem i ráda, že jsme dostali složky s informacemi k porodu, které si můžu v klidu doma projít a neřešit to na poslední chvíli. No, řeknu Vám to takto. Dost jsem se začala na prosinec těšit, i když nebudu lhát – taky mě spousta věcí vyděsila. Ale na to určitě přijde řeč později. Zatím se ze své volby moc těším a doufám, že to bude zkrátka fajn! 

Nadpis tohoto článku mám ve svých poznámkách už dlouho. Myslím si, že snad od pátého týdne těhotenství. Nějak se mi do něj ale nechtělo. Když článek píšu, jsem v týdnu sedmnáctém a nakopla mě ke psaní otázka, kterou jsem dostala na minulé podpůrné skupině: “Jani, jaké je to být po pěti letech těhotná?”. 

Těhotenství vnímám obecně jako velmi křehké období. Tím, jak tu zkušenost aktuálně zažívám, se o tomto tématu bavím s ženami kolem sebe, které už mámami dávno jsou. A nehledě na to, jestli prošly neplodností, jestli se jim povedlo otěhotnět na poprvé, jestli to přišlo dřív, než byly připravené – strach z případného potratu zažily asi všechny. Vážně mi několikrát udělalo až radost, když se mě někdo zeptal: “A taky jsi po každé návštěvě záchodu kontrolovala po utření, jestli náhodou nekrvácíš?”. To si piště! Najednou jsem tolik nevnímala rozdíl mezi tím, jestli mám za sebou tu cestu pětiletou, nebo ne. Strach o nenarozené miminko zažívá většina z nás a je v únosné míře normální. Musím ale přiznat, že první týdny pro mě byly psychicky náročné jako prase…

Když mi vyšel pozitivní těhotenský test, neplakala jsem dojetím. Možná proto, protože jsem ho dělala brzo a nebyla si jistá, jestli to je zbytková Ovitrelle nebo uchycené embryjko. Když čárka sílila, měla jsem opravdovou radost. Vydrželo to dva dny, než jsem začala špinit. I když teď zpětně vím, že to byla implantace, strašně jsem se bála. Oba jsme se doma strašně báli. Po všech těch nezdarech bylo obtížné uvěřit, že zázraky se dějí a čekáme miminko. Obsesivně jsem četla všechny zkušenosti na Modrém koníkovi a eMiminu, chvíli se uklidňovala, chvíli panikařila a pořád dokola. Za velkou nevýhodu dlouhého působení na poli neplodnosti považuju, že vím příliš. Vím příliš skrze Vaše zkušenosti, skrze internet, skrze IVF, skrze působení v EndoTalks. Je to můj pradávný problém – jak vyvážit potřebu být dobře informovaná s tím, abych se nepřehltila a nevystresovala. Na začátku těhotenství jsem byla právě vystresovaná. Psala jsem o tom částečně v článku, kdy jsme se loučili s klinikou. Věděla jsem o tom, že můžu zažít biochemické těhotenství.  Mimoděložní. Zamlklé těhotenství. Vůbec jsem se nemohla uklidňovat těhotenskými příznaky, protože jsem si někde přečetla, že někdo zvracel i v den revize, a to už miminku dávno nebilo srdíčko. Rozhodla jsem se tedy s informovaností šetřit. Dokonce jsem se načas odebrala z FB skupin, protože jsem všechno hltala jedním dechem. Když jsem se měla rozhodnout, jestli půjdu na odběr krve hned po pozitivním testu, nebo až o týden později – radši jsem chtěla o týden později, abych se nestresovala, zda mám dostatečně vysokou hladinu těhotenského hormonu. Vlastně jsem si ani nikdy nenechala říct výsledek. Nechtěla jsem se porovnávat a dělat předčasné závěry (na to jsem expert!). 

To, že jsem se vážně hodně bála a byla nervózní před každým ultrazvukem, mě vůbec nepřekvapilo. Protože se dobře znám, bylo mi jasné, že pozitivním těhotenských testem mě nezaplaví jen velká euforie a svět bude barevnější a obklopený duhou a jednorožci. Vůbec ne. Rozhodně jsem se nechtěla svázat tím, že se nesmím stresovat. Už jsem to taky dříve zmiňovala, ale připomenu to – s miminkem jsem uzavřela dohodu, že se občas stresovat budu. Taková totiž jsem. Budu se vyhýbat věcem, které mě stresují a dají se ovlivnit, to ano. Ale pokud na mě nervozita přijde, pokusíme se to společně zvládnout. Nechtěla jsem si v těhotenství nic vyčítat. Kdy jindy být na sebe hodná než teď. Své těhotenství jsem sdílela s lidmi ve svém okolí. Vědomě jsem se pro to rozhodla. Proč? Protože jsem si alespoň jednou v životě chtěla užít, že se z toho radujeme. Nebyla jsem naivní a věděla jsem, že se může stát cokoliv. Také jsem si byla vědoma toho, že už třeba podruhé těhotná být nemusím. Nechtěla jsem tedy, abych tuto zkušenost prožila jen ve strachu z toho, že to nedopadne. A příliv pozitivní energie od ostatních mi velmi pomáhal a jsem jim za to moc vděčná. Dále mi pomáhalo oslavovat krůček po krůčku. Každý nový týden těhotenství. Máme doma rituál, že si každý čtvrtek (to začínám nový týden) čteme v aplikaci Těhotenství+, co se děje s miminkem. Slavili jsme srdíčko miminka, odchod z kliniky, návrat na gynekologii, oznámení rodině a blízkým, první screening…Snad do minulého týdne jsem se pořád neuměla naladit na to, se miminko skutečně narodí. Snažila jsem se být co nejvíce v přítomnosti a moc nepředbíhat. Ještě nesháníme žádnou výbavičku – máme akorát jedno bodyčko s IVF tematikou, co jsme si koupili, když jsem otěhotněla. Taky spoléháme, že spoustu věcí podědíme nebo si vypůjčíme. Pořídili jsme si před týdnem knihu o prvním roce miminka “Psychologie pro milující rodiče”, kterou nám doporučovaly kamarádky psycholožky a pomalu se začítáme. Mě to pořád poměrně dost děsí, takže jdu opět po malých kousíčkách. Musím ale přiznat, že oproti prvních týdnům si těhotenství opravdu hodně užívám. Jak po fyzické, tak i po psychické stránce. Je to krásné období. Ten největší strach ze mě opadl po kontrole v jedenáctém týdnu. Miminko poprvé vypadalo jako miminko. Když si tam vesele kopalo nožičkama a šermovalo ručičkama, najednou jsem poprvé uznala, že ve mně roste nový život. Od té doby se na ultrazvuky hodně těším, i když pořád jsem trochu nervózní. Ale to je za mě v pořádku. Paní doktorka nám nahrává fotky z ultrazvuk na flashku, my si je doma milionkrát prohlížíme a posledně manžel natočil i video z ultrazvuku a tím se kochám několikrát týdně já. Vážně se to děje. Vážně tam je, roste, hýbe se a má obličej. Wow! Za krátkou dobu bych měla začít cítit pohyby, a to už bude zase vyšší dívčí – miminko o sobě bude dávat znát. Uvědomuju si, že mi začne nový stres, jestli se hýbe dostatečně, ale budu s tím pracovat.

Celkově si myslím, že těhotenství zvládám s relativním klidem. Možná je to tím, že si vážně povoluju všechny emoce, ale zároveň se hodně kotvím v tom přítomném okamžiku. Občas z něčeho panikařím, ale ne na tolik, abych jela na pohotovost nebo to konzultovala telefonicky. Dala jsem si hranici, že pokud nekrvácím nebo nemám silné a dlouhotrvající bolesti, je to pro mě normální. Zatím se to osvědčuje. Naprosto ale chápu, že někdo radši zkonzultuje každý zaražený prd, aby mohl normálně fungovat a být v klidu. Každá jsme jiná. Mně funguje se v tom nekoupat a věřit svému tělu a miminku, že by dalo jasně vědět, že je něco špatně. Teď se pomalu přesouvám do fáze, kdy ranému potratu jsme utekli, teď už jen předčasně neporodit, haha! Je to magické období v životě ženy, to rozhodně. Každopádně by bylo fajn, aby se víc mluvilo i o tom, kolik stresu, úzkostí a strachů to sebou nese. A je v pořádku o nich mluvit, zažívat je a pracovat s nimi, abychom mohly v klidu spát, fungovat a radovat se z toho, že se nám tento zázrak děje. To si pro sebe moc přeju až do samého konce. 

P.S. Minulý týden se mnou vyšel rozhovor pro Aktuálně.cz. Pokud jste jej ještě nečetli, najdete jej TADY.

Přijde mi až neuvěřitelné, že tento článek píšu na konci prvního trimestru. Byť jsem teda našla různé informace, jak dlouho ten první trvá. Někde psali do konce 13. týdne, někde dokonce o týden déle. Řídím se ale svoji aplikací, tedy třináct týdnů. Původně jsem si myslela, jak si budu poctivě monitorovat týden po týdnu, ale nakonec jsem ráda, že jsem schopna se po více než měsíci vůbec k nějakému psaní dokopat. 

V úvodu bych chtěla říct, že první trimestr byl o mnoho lepší, než jsem čekala. A píšu to s velkou vděčností a vůbec se nechci rouhat. Slyšela jsem zkušenosti různých žen, jak se jim ten čas táhl a jak mezi jednotlivými kontrolami bylo vždy moře času. Asi relativně bylo, nicméně si stále myslím, že to uletělo jako voda. Myslím, že je to částečně způsobeno faktem, že jsem nemusela nijak přizpůsobovat svůj režim. To je docela vtipné, protože před rokem jsem měla úplně jinou představu, jak budu se svým těhotenstvím zacházet. Byla jsem rozhodnutá, že jakmile otěhotním, jdu na neschopenku a všechno se zastaví. Nějak jsem automaticky vycházela z toho, že po všech těch peripetiích bude moje těhotenství rizikové a budu se muset sakramentsky šetřit. Realita byla v tom prvním trimestru jiná. Průběh těhotenství bez komplikací. Stále pracuji a plánuji pracovat, dokud to půjde. Snažím si vychutnávat život jako dřív. S miminkem v břiše jsem se nejen socializovala beze změny, ale očividně to bude kulturní milovník, protože jsme spolu zvládli dvě divadla, kino, Majáles, koncert Avril Lavigne nebo přednášku v milovaném planetáriu. Zároveň jsem zvládla zkoušky z psychoterapeutického výcviku a odsvědčila jsem své blízké kamarádce svatbu. A mám radost, že mi těhotenství dovolilo všechny tyto aktivity si pěkně užít. 

Velký podíl na tom všem měl můj fyzický stav. Neříkám, že jsem byla bezpříznaková, nicméně jsem nezažila za první tři měsíce nic, co by mě výrazně omezovalo. V prvních týdnech jsem si zvykala na návaly nevolnosti. Ty přicházely nejčastěji odpoledne/večer a zhruba kolem 7. týdne mi bývalo zle pořádně. Párkrát se mi žaludek pohoupal tak, že jsem zvažovala, zda půjdu zvracet. Nakonec jsem ale nezvracela ani jednou. Spíše jsem měla žaludek na vodě a bylo mi prostě nedobře. Chvíli jsem to řešila těhotenskými lízátky, pak jsem pochopila, že když pravidelně po malých porcích jím, je to o mnoho lepší. Dalším projevem byla velká únava. Což vzhledem k minulosti endo není nic, co bych neznala. Zkrátka jsem chodila o hodinu dříve spát a asi třikrát se mi stalo, že jsem o víkendu usnula po obědě. Cítila jsem, že musím víc odpočívat a šetřit se, ale nijak jsem únavou neodpadávala. Bolesti prsou zmíním jen okrajově. Ano, prsa mě bolí stále. Někdy více (to si pak nemůžu pořádně ani lehnout na bok) a někdy méně. Trochu se mi zvětšily, ale zatím vypadají pořád stejně. Nesetkala jsem se s tím, že by mi ztmavly bradavky, nebo mi na nich extra vystoupily žíly apod. Těhotenství se mi ale rozhodně podepsalo na trávení. Určitě to podpořil i progesteron, který stále zavádím. Začala jsem trpět zácpou. Naštěstí ne několikadenní, ale občas se mi stane, že se mi na záchod nechce vůbec. A když jo, není to žádná hitparáda. Vlastně jsem to trochu přirovnala k endo ve střevech – v obou případech se člověk zkrátka dobře nevy…víte co. Trochu se děsím, jak se to bude s pokročilostí těhotenství zhoršovat. Někdy okolo osmého týdne mi začalo pomalu růst břicho (nebo jsem se hodně nafoukla). Trávit čas v džínech už pro mě bylo nereálné, a tak jsem přešla na kalhoty/sukně na gumu a volné šaty. Těhotenské oblečení jsem si ještě zatím žádné nepořídila. Občas mě pobolívalo břicho, ale jen trochu a byl to spíš tlak než bolest. Dvakrát se mi ozvala moje řezná jizva na břiše a bylo mi mojí paní doktorkou doporučeno docházet na gynekologickou fyzioterapii. Je to v procesu! Co na těhotenství zbožňuju, je kvalita pleti, vlasů a nehtů. Patřím k té skupině žen, kdy v těhotenství jsem měla asi dvakrát pupínek, vlasy mi rostou jako divé a přestaly se tolik mastit a nehty mám díkybohu zpět v kvalitě jako před umělým přechodem. Sama sobě přijdu hezká a krom trochu bříška jsem ještě nic váhově nenabrala. Ale jasně, v prvním trimestru je brzo. 

Co se týče psychiky, bylo to trochu jako na horské dráze. První týdny pro mě byly vážně náročné. Byť jsem se nesmírně radovala, snad stejnou měrou (ne-li více) jsem se bála. Při každém divném pocitu v břiše, při dnech, kdy mi nebylo vůbec špatně, před každou kontrolou. Když jsem někomu oznamovala, že jsem těhotná, říkala jsem to snad bez emocí, abych náhodou nepůsobila moc optimisticky, protože v tomto období se může kdykoliv cokoliv pokazit. Hodně mi pomáhalo mít mentální milníky. Oslavovala jsem každý týden, do kterého jsem se dostala. První ultrazvuk. Srdíčko. Druhý ultrazvuk. Poslední kontrola na klinice. Kontrola u mé gynekoložky. Těhotenská průkazka. První screening. Byla jsem i ráda, že jsem v prvních týdnech měla intenzivní podporu na terapii. Tam jsem si uvědomila, že zkratka musím miminku a svému tělu důvěřovat a ono to nějak dopadne. Stejně to nijak neovlivním a chtěla jsem si užít, že se to vůbec děje. Druhou užitečnou věcí pro mě bylo, když jsem své terapeutce vyprávěla, jak se bojím radovat, abych to nezakřikla a ona reagovala, že přeci nejsem žádná čarodějka, abych to zařídila. To mě dost pobavilo a uklidňovala jsem se tím kdykoliv, když jsem se přistihla, že se v prožívání radosti ze strachu brzdím.  Každopádně znovu děkuji, že mi bylo fyzicky natolik dobře, že jsem normálně pracovala. Při představě, že jsem celé dny jen doma, pozoruju se, googlím každou zdánlivou anomálii – tak to by mi brzy hráblo. Dost mi pomáhalo zaměstnat si hlavu a myslet i na jiné věci než na obavu, jestli těhotenství prosperuje tak, jak má. Také jsem se přesvědčila, že s těhotenstvím je to jako se vším. Potřebuju čas si na to zvyknout. První týdny bylo vše tak nové, rychle se měnící a pořád mi to přišlo neuvěřitelné. S postupujícími týdny a i změnami na těle už jsem přijala, že tam miminko skutečně je a roste. Nejvíc jsem se uvolnila asi po posledním ultrazvuku v 11.týdnu. Miminko totiž poprvé vypadlo jako človíček. Různě se vrtělo, protahovalo si nožičky a bylo vidět, že vše je tak, jak má. Navíc bylo o pár dní větší, a tak jsem si říkala, jak hezky u mě prosperuje a že si to začnu užívat. Od té doby se bojím méně.

Snažila jsem se dodržovat všechna důležitá omezení, čemu bych se měla v těhotenství vyhnout. Zároveň jsem se ale snažila být rozumná. Piju jednu kávu denně. Nevyhýbám se zelenému či černému čaji. Snažím se ale držet pravidla, co mi dali na klinice – nepřekročit dva šálky denně. Většinou mám tak jedno kafe a jeden nějaký čaj, co obsahuje více teinu. S čaji je to pro mě v těhotenství náročnější. Jsem velký konzument a milovník. Téměř nepiju ovocné čaje, což jsem zjistila, že díky obsahu ibišku ani není v těhotenství vhodné. Prima je roiboos (neobsahuje žádný tein), nebo je fajn i bílý čaj, které teinu obsahuje menší množství. S bylinkovými čaji jsem se zatím rozhodla nehazardovat – přiznám se, že mám guláš v tom, jaké byliny můžu a jaké ne. Časem to vyřeším koupí těhotenského čaje. Občas v malém množství ochutnám i něco “zakázaného”. Třeba na svatbě jsem si dala trošku paštiky na toast a snědla dva játrové knedlíčky ve vývaru. Možná jsem někdy snědla i nějaký nepasterizovaný sýr. Obzvlášť v restauracích nemám úplně vždy přehled, co za sýr tam dávají. Když je ale explicitně napsáno, že je něco s plísňovým sýrem, tak si to samozřejmě nedám. Nejvíc mi chybí tekutý žloutek – na ten jsem teda stále posera, takže z vajec jím akorát vajíčkovou pomazánku, ham and eggs a výjimečně si dám míchaná vejce (tam možná trochu rebeluju, protože ty si neuvařím do mrtva, ale zároveň si dávám pozor, aby nebyla příliš tekutá). 

Se sportem to zatím bylo dost na štíru. A) Měla jsem strach. B) Byla jsem unavená jak pes. Asi třikrát jsem si dala těhotenskou jógu, občas se protáhla na jóga matce a hlavně jsem chodila na procházky (ačkoliv s minimální výdrží). Hodně se těším, že s vysazením léku bych mohla začít chodit plavat a zpravidelnit těhotenskou jógu. Záda mě bolí nesmírně! Sexuálně jsem se taky poměrně uskrovnila. Do sedmého týdne jsem se bála. Pak už jsem se uvolnila a nijak se mu nevyhýbala. Nicméně díky levelu únavy nebo nafouklému bublajícímu břichu jsem se ne vždy cítila “v moodu”. Doma je ale prima, že se tím ani jeden netrápíme a bereme to jako dočasný stav. Třeba druhý trimestr přinese něco nového. 

Milý první trimestre, díky, žes byl takhle prima! Díky, že jsem si mohla zažít, že někdy jdou věci i nekomplikovaně. Že ne vždy si musím tahat černého Petra. A že jsem si Tě mohla prožít až do samého konce. Já jsem spoko a věřím, že miminko taky. A jsem zvědavá, co přinese trimestr další. Očekávám příliv energie, haha! 

Možná si říkáte, co to tady ta Jana plácá. Jaký syfilis? Na úvod všeho je potřeba říct, že žádnou pohlavní nemocí netrpím. Každopádně náš první screening udělaly výsledky odběrů více než “zábavným”. Ale pěkně popořadě. 

Ještě než jsem otěhotněla, vnímala jsem prvotrimestrální screening jako velký mezník. Když dopadne dobře, pak máte určitou povolenku oznámit druhým, že čekáte miminko. Zároveň se tím s velkou pravděpodobností vyloučí některé vývojové vady. Bylo pro mě velkým překvapením, že screening v prvním trimestru je zcela dobrovolný. Není součástí zdravotního pojištění a musíte si jej zaplatit sami (jak už jsem psala minule – některé pojišťovny na něj ale přispívají v rámci různých těhotenských balíčků. Já mám např. 205, která na těhotenství dává 2500,-). Zároveň to také neudělá každý doktor na počkání, ale musí mít k tomu speciální certifikaci. Měli jsme štěstí, že v naší ambulanci druhá paní doktorka certifikaci má, a tak jsme se nemuseli nikam složitě objednávat. Taky mi došlo, že to ani není tolik o tom screeningu, proč pak můžete těhotenství veřejně sdílet. Spíše statistiky udávají, že riziko potratu se po první trimestru snižuje o cca 60%, což není málo. A právě screening se dělá na konci prvního trimestru, proto to z něj dělá důležitý milník zcela oprávněně. 

Prvotrimestrální screening se skládá ze dvou částí – odběr krve a ultrazvukové vyšetření. Odběr by se měl ideálně udělat kolem 10.-11. týdne těhotenství (mně ho brali ve 12. (11+4) a jako norma se udává do 14. týdne), ultrazvuk je pak nejpřesnější mezi 12.-14. týdnem (já ho absolvovala ve 13., 12+6). Cílem tohoto screeningu je stanovení míry rizika, že se narodí miminko s nějakou vadou – buď anatomickou, nebo chromozomální. V té chromozomální se zaměřuje zejména na Downův syndrom, Edwardsův syndrom a Pataův syndrom. O Downovi se asi tolik rozepisovat nemusím, ale např. Edwardsův syndrom není slučitelný s životem, protože deformuje vnitřní orgány a miminka se dožívají max. roku života. Pataův syndrom je podobný prevít, který se projevuje mnohočetnými vývojovými vadami, těžkým psychomotorickým postižením a děti umírají většinou do dvou měsíců po narození. Což pro mě osobně je určitě vhodná informace, kterou chci před narozením miminka mít. Protože jsme měli hotovou genetiku embryjka už z kliniky, měli jsme všechny tyto syndromy vyloučené už dopředu. Přesto jsme neměli jistotu, že se třeba nenajde nějaká anatomická abnormalita nebo jiný problém, proto jsme se rozhodli screening absolvovat. Mimo vývojové vady se také vypočítává riziko předčasného porodu či preeklampsie*. Krom toho se měřením kontroluje vývoj miminka a posuzuje se právě jeho anatomie, byť ne tak podrobně jako ve 20. týdnu. 

*Preeklampsie je závažná komplikace, kdy špatně funguje placenta – miminko dostatečně nezásobuje kyslíkem a nevyživuje ho. Může to mít samozřejmě fatální důsledky nejen pro dítě, ale také pro matku, protože u ní dochází k vylučování různých látek, které zvyšují krevní tlak, ale mohou také poškodit vnitřní orgány. Proto se na těhotenské poradně vždy měří krevní tlak, kontroluje se přítomnost bílkoviny v moči a otoky končetin matky. Výše zvýšené může ukazovat na preeklampsii, kterou je potřeba včas řešit.

Odběry, kromě biochemických markerů pro vývojové vady, zkoumají také Vaší krevní skupinu, krevní obraz, hormony štítné žlázy, hladinu cukru v krvi (už v prvním trimestru se může zjistit těhotenská cukrovka) a také ověřují, zda netrpíte nějakou pohlavní chorobu, zejména syfilisem či HIV. A tady u mě nastal kámen úrazů. Týden po odběrech jsem měla zmeškaný hovor a sms od své gynekoložky, ať ji zavolám, že potřebuje něco k odběrům. To samo o sobě nevěstilo nic dobrého. Když jsem ji volala zpátky, začala větou “Jani, vy to nemůžete mít prostě jednoduché…”, a to jsem se málem vybulila. Vše bylo v pořádku, jen mi vyšly hraniční protilátky na syfilis. Paní doktorka mě ujišťovala, že se to někdy stává, že u těhotných žen to může vyjít dokonce falešně pozitivně, což není můj případ. Norma byla do 0,9, já měla výsledek 0,92, takže velmi těsně. Každopádně bylo potřeba udělat kontrolní odběr a výsledky poslat do národní referenční laboratoře pro syfilis do Prahy. Ačkoliv jsem to na první dobrou smetla ze stolu, že to je zkrátka chyba a počkám na ofiko vyvrácení, za pár hodin mě to začalo hlodat. Ne, neexistoval objektivní důvod k tomu, že bych chytila syfilis. Na pohlavní choroby nás testovali na klinice, před devíti měsíci mě operovali a nemám žádné příznaky. Přesto jsem strávila celý den na internetu googlením. A očividně u 1-5% těhotných žen opravdu vychází tento test falešně pozitivní. Je to tím, že test v rámci screeningu netestuje specifické protilátky, a tak to někdy může zareagovat např. na jinou virózu nebo na těhotenství, které ovlivňuje náš imunitní systém. Na výsledky jsem čekala přes dva týdny. Za tu dobu se u mě střídaly fáze klidu a fáze spirály, kdy jsem syfilis chytala ze záchodového prkýnka nebo sdíleného ručníku (ne, takhle ho chytit nemůžete, ale paranoia je mocná čarodějka). Za dva týdny pak volala sestřička, že v Praze se dělalo pět různých testů na potvrzení syfilisu a všechny byly negativní. A tak je z toho teď vtipná historka, kterou můj muž rád vypráví. Moje máma mě pobavila, když říkala, že miminko bude originální, protože kdo může říct, že jeho první nemoc v životě byla syfilis. No haha! Každopádně já to teď předávám dál, aby si pak někdo případně hned nerozvracel vztah, protože falešné výsledky se fakt dějí. Podívejte se na mě a na internet.

Týden po odběrech jsem šla na druhou část screeningu – ultrazvuk. Bohužel s nejistotou, jestli nemám syfilis, ale to už víme, že dopadlo dobře. Na začátku se klasicky měřil tlak, udělal se rozbor moči a zvážila jsem se. Půl kila jsem zhubla, ale se smíchem jsem to shodila, že dneska jsem se z nervozity konečně dobře vysr…(víte co). Ultrazvuk dělala kolegyně mojí paní gynekoložky, se kterou už jsem se potkala asi dvakrát, když jsme řešili ještě otěhotnění ambulantně. Začala mě vyšetřovat ultrazvukem přes břicho – tam nastala trochu potíž. Za a) miminko příliš nespolupracovalo a bylo obličejem otočené od nás. Což je zrovna u tohoto vyšetření blbé, protože potřebujete zjistit přítomnost nosní kůstky a změřit šíjové projasnění (tzv. NT, což je množství volné tekutiny pod kůží plodu za jeho hlavičkou; čím je hodnota vyšší, tím větší je pravděpodobnost vývojové vady). Za b) zřejmě mám díky endometrióze přitaženou dělohu hodně dozadu, a tak se nemohla přes břicho na miminko podívat z jiného úhlu, aby jej dobře změřila. Nevadí, šlo se na vaginální sondu. Miminko bylo sice stále “hubou ke zdi”, ale šly už dobře vidět jiné věci. Dvě ručičky, dvě nožičky, lebka, mozek, páteř, čtyřdutinové srdíčko, žaludek, močový měchýř, normální břišní stěna. Anatomicky bylo vše s miminkem v normě. Změřila mu i srdeční frekvenci a my poprvé mohli slyšet tlukot jeho srdce. Bylo to ohromné. Normální množství plodové vody, placentu jsem měla vysoko zepředu (což je fajn, problém je, když je nízko) – so far, so good. Legrace začala až při měření šíjového projasnění. Miminko se prostě otočit nechtělo ani omylem. Paní doktorka do něj různě šťouchala, nadzvedávala jsem si zadek pěstmi, smála jsem se, kašlala a miminko se akorát vždy ohnalo ručičkou, ať mu dáme svatý pokoj, že tady má něco rozdělaného. Trvalo několik dlouhých minut, než se teda uráčilo otočit z profilu, paní doktorka změřila vše, co potřebovala a bylo hotovo. Celou dobu jsme moc nevěděli, jestli je všechno v pořádku. Paní doktorka se zdála být trochu frustrovaná z toho, že se jí to nedařilo změřit a mně upřímně nedělalo příliš dobře slyšet, že mám blbě dělohu a nespolupracující miminko. Naštěstí mi pak na konci špitla, že to vypadá dobře a že to jde zadat všechno do programu a řekne nám podrobné výsledky. Mezitím mi ještě sestřička několikrát změřila tlak kvůli preeklampsii. Výsledky byly nádherné. Velmi nízká pravděpodobnost pro všechny vývojové vady, vyloučena preeklampsie i riziko růstové retardace. Samozřejmě není vyhráno, ale říkala, že většinou to s takovými hodnotami, jako máme my, dopadá skvěle a že mám báječné miminko. To poněkud vylepšilo náš celkový dojem z celého vyšetření. Taky nám oficiálně zapsali do průkazky termín porodu – stejný, jaký nám vypočetli na klinice, takže miminko růstem odpovídá přesně tak, jak by mělo být. Odešli jsme s krásnou zvětšenou fotkou a několika obrázky na flashce. Další kontrola v 17. týdnu, takže o téměř 4 týdny později. 

A bylo to tady! Náš další velký milník za námi a se skvělým výsledkem. Když pak o dva týdny později vyloučili syfilis, bylo to ještě sladší. Pak jsme mohli konečně vyjít veřejně ven s tím, že po dlouhých pěti letech čekáme miminko, a ta sdílená radost nabrala ještě větší intenzitu. A teď už vzhůru k druhému trimestru!