Měsíc: Červen 2022

Dneska jsem si k nadpisu vypůjčila úryvek z písničky Ilony Csákové, která mi teď zní v hlavě a nemůžu se jí zbavit. Je tady poslední červnová středa a léto už je jednou nohou ve dveřích. Jak si vždycky říkám, že nic nebudu plánovat, tak ano – mám už na prázdniny plánů několik. 

Jedním z nich je dát si pauzu od psaní. Vím, že jsem to tak udělala i loni během stimulace, a tak pauza přichází po méně než roce. Na druhou stranu jsou momentálně karty rozdány – můj cyklus díky antikoncepci spí, termín operace je jasně daný a já si teď ordinuju volno od řešení dětí a endometriózy. Přijde mi neuvěřitelné, že už tady na blogu vydávám šestaosmdesátý článek! Vidím v tom velký smysl a když přicházejí reakce od Vás, že jste našli informace, které jste potřebovali, nebo že zažíváte podobné pocity, utvrzuje mě to v tom, že jsem se před dvěma lety rozhodla pro dobrou věc. V blogu chci rozhodně pokračovat – čeká mě operace, rekonvalescence, pak další pokusy a jsem si jistá, že k tomu budu mít co říct. Jen si chci od psaní na chvíli odpočinout.

Nebudu ale zřejmě zahálet úplně. Po zkušenosti s natáčením rozhovoru pro pořad Na dřeň si už nějaký ten pátek pohrávám s myšlenkou přenést blog i na jiné platformy. Nic neslibuju, protože jsem sice výborný planér, ale s realizací dost často pokulhávám. A taky na sebe nechci vytvářet nový nárok, že jsem něco slíbila, tak teď honem na sílu to musím udělat. Léto pro mě bude tedy zřejmě časem přemýšlením nad tím, co nového bych chtěla vytvořit a jakou podobu tomu dát, aby se nedublovaly věci, které píšu na blog (a nadále psát chci, v psaném slovu se cítím nejjistěji) s věcmi, které budu přinášet jinak. Uvidíme. Držím si palce, aby mě to bavilo, abych si užila kreativní proces a když to bude na pytel, tak mě tu máte zpět v září a jedeme tak, jak jsme byli doposud zvyklí. 

Závěrem Vám chci popřát, abyste si užili krásné léto. Abyste zažili něco nového, abyste měli prostor si dobít baterky, přečíst dobrou knížku, dát si vychlazený drink na zahrádce, doplnit vitamín D a když to bude možné, tak si třeba dát na chvíli miniprázdniny od věcí, které běžně řešíte a od kterých byste potřebovali oddych. Tady na blogu se sice čas na chvíli zastaví, ale kdybyste měli chuť mě nějak pozdravit, napsat, poradit se, zeptat se – z online prostoru nemizím. 

Mějte se prima!

S láskou,

Vaše Jana

Miminko si přejeme přes čtyři roky, neúspěšně. Za tu dobu v našem okolí otěhotnělo spoustu žen. Poprvé, podruhé a některé možná stihnou otěhotnět i potřetí, než se to poštěstí nám. Někdy z toho mám pocit, že těhotní všichni kolem, jen já ne. Samozřejmě to úplná pravda není. Vím, že dost lidí se potýká s neplodností, nebo na své miminko také dlouho čekali. Nedávno jsem se dozvěděla, že moje kamarádka je podruhé těhotná. Zastihlo mě to v mém “off” módu, kdy jsem věděla, že díky antikoncepci otěhotnět nemůžu a navíc už jsem byla tak vyčerpaná, že jsem byla ráda, že otěhotnění řešit nemusím a dítě aktuálně nechci. I přesto se mnou tato zpráva později zamávala. Na blogu jsem už párkrát zmiňovala, jak občas těžko nesu těhotenství svých kamarádek. Tentokrát jsem se rozhodla podívat se pod lupou na to, proč to pro mě tak těžké bývá. 

• Srovnávání. Ačkoliv racionálně vím, že srovnávání nikdy nic dobrého nepřinese – ba naopak bývá rádo zdrojem různorodých úzkostí, stejně mi občas automaticky naskočí. Ukážu Vám to na příkladu se zmiňovanou těhotnou kamarádkou. Jsme stejně staré. Otěhotnění jsem začala řešit o více než rok dříve než ona. Současný stav? Kamarádka čeká druhé dítě, já jsem ani jednou nezažila pozitivní těhotenský test. Najednou jsem byla ve spirále, co by kdyby. Že už bych taky mohla čekat druhé dítě. Nebo mít to jedno už ve školce. Vím, že to není závod. Proč mám ale pocit, že stále prohrávám? Tuto spirálu ukončila jedna myšlenka (a taky desetiminutový pláč ve vaně): „Jano, ty nejsi zdravá. Nemůžeš čekat druhé dítě, protože máš endometriózu. Nemůžeš otěhotnět, protože jsi na jiné startovní pozici než jiné ženy. Zdravé ženy.“ Možná to zní tvrdě, mně to ale pomohlo se dostat do reality. Nemám ji ráda, nelíbí se mi, ale realita to je. Pokud se budu srovnávat s ženami, co mohou normálně otěhotnět, vždy na tom budu hůře. Záleží koho si dám na druhou stranu srovnání. Mně ještě žádný doktor neřekl, že je nulová šance, že nebudu mít vlastní děti. Mám čtyři zmražená embryjka. Mám dělohu, aby se mohla kde usadit. A možná mi operace umožní otěhotnět. Když si to podám takto, mám alespoň nějakou naději a neskončím totálně na sra*ky. 
• Neférovost. Neférovost jde ruku v ruce s tím, co jsem psala výše. Když někdo v mém okolí otěhotní, naskočí mi tam občas: “Proč ona jo a já ne?” Odpověď je stejná jako u srovnání. Endo mi brání otěhotnět. Je to čas od času pro mě dost těžko přijatelné. Co mě nejvíc stresuje, jsou věci, které nedokážu ovlivnit. Kdyby to bylo tak, že jsem si neplodnost něčím přivodila, zavinila, zasloužila – mohla bych se zlobit sama na sebe a třeba udělat něco, abych to napravila. Teď nevím, na koho se mám zlobit. Na život? Na vesmír? Na osud? Na potenciální genetiku? Neuspokojuje mě ani jedno, protože vše je příliš abstraktní. A jestli něco perfektně umím, tak zlobit se právě sama na sebe (to není zdravé a pracuju na tom!). Co už jsem se ale naučila nebo přijala – že opravdu jsem nemohla ovlivnit, jestli endometriózu dostanu. 
• Přávist. Za tento skvělý název vděčím svým kamarádům z výcviku a to slovo zbožňuju, protože je naprosto vypovídající. Přávist znamená závidět druhému ale s tím, že mu to zároveň moc přejete. Jen Vás to konfrontuje s faktem, že stále nemáte to, po čem moc toužíte. Přávist zažívám snad téměř pokaždé. Na jednu stranu jsem ráda, že ženy v mém okolí nemusí zažívat to, co zažívám já. Trápit se každý měsíc nad tím, že nejsem těhotná – známé celé to moje čtyřleté kolečko, tak není třeba jej znovu popisovat. Někdy mě ale nehezky napadne, že by bylo vážně fajn, aby si to trápení vyzkoušel někdo jiný a na mě se konečně usmálo štěstí. Není to úplně košer, ale jsem jenom člověk…s přávistí i se závistí. 
• Znovu prožití zklamání. Původně jsem chtěla napsat trauma, ale vyhýbám se tomu slovu, protože je v dnešní době nadužíváno. Nicméně pro mě obě ztráty embryjek skutečně traumatické byly. Když mi během posledního půlroku někdo oznámil, že čeká dítě, během krátké doby jsem se přenesla v čase k oběma transferům a k tomu, jak moc velké to zklamání bylo. Těhotenství druhých jsou pro mě spouštěčem, kdy znovu truchlím nad svým neexistujícím a netrvajícím těhotenstvím. Můžu se obrnit, jak chci, už uplynulo dost pátků od obou z nich, ale přesto mě to vždy částečně sejme. Méně než když to bylo čerstvé, ale sejme. Zároveň musím dodat, že ty těhotné kamarádky nenesou žádnou zodpovědnost za to, jak se cítím. Je to pro mě bolavé téma, ale dobře si uvědomuju, že pro ně je to radostné období. A je potřeba se s tím poprat. 

Jak to udělat? Jak se poprat s tím, že netěhotním, těhotnět snadno nebudu a kamarádky budou plodit další a další děti? Alfa a omega je vzít to do vlastních rukou. Nemůžu chtít po druhých, aby mi přečetli myšlenky a zachovali se přesně tak, jak potřebuju. Nemůžou, protože to neví. A jak to udělat, aby to věděli? Říct jim to. Jestli jsem se něco naučila, tak opravdu si nastavit nebo průběžně nastavovat hranici s těhotnými kamarádkami. Komunikovat otevřeně, jak moc chci s nimi těhotenství probírat, jestli chci dostávat fotky z ultrazvuku a dávat to vědět v čase. Ono se to u mě často mění – někdy chci vědět veškeré podrobnosti a někdy o těhotenství nemůžu ani slyšet.  Je to těžké, protože často bojuju s pocitem, že bych se MĚLA radovat a dát sebe stranou, protože to standardy dobrého kamarádství velí. Není tomu tak. Jestli mám pokračovat v dobrém kamarádství, musím si tam dát vlastní hranici, aby to nedopadlo tak, že se kamarádství rozpadne jen kvůli tomu, že mi kamarádky posílaly každou informaci o těhotenství a já se čím dál víc naštvávala, oddalovala a izolovala, aniž bych řekla půl slova. To není fér. Ani k druhým, ani ke mně. Pokud bych ale měla jedno malé doporučení pro Vás, které máte v okolí někoho, kdo neplodnost řeší a potřebujete jí říct o Vašem těhotenství – možná jí to zkuste prvně napsat. Dáváte jí totiž luxusní čas se s tím srovnat, vstřebat to a pak se s Vámi naživo radovat. Z vlastní zkušenosti vím, jak moc mě to dokáže naživo zaskočit, jak moc zamrznu a pak mi to postupně najíždí, jenže okolnosti mi nedovolí se sebrat, jít domů a strávit to po svém. Zvládnu to, ale je to pro mě náročné…

Finišuje školní rok a jako vždy je to řádný blázinec – tím tuplem když je to můj poslední. Myslím si, že v práci už všichni nedočkavě vyhlížíme letní prázdniny. Já si před pár dny uvědomila, že už jedny prázdniny mám. Po čtyřech letech jsem se přepnula z módu řešení otěhotnění do polohy off. Vypnuto. V nečinnosti. Nic. Nada.

Když jsem s jednou kolegyní v práci rozebírala, že odcházím do vlastní praxe, říkala, že si pak až s odstupem času uvědomím, v jakém pracovním stresu jsem byla. Že dokud v tom člověk žije, tolik to nevnímá, nebo zapne autopilota a přežívá. Přesně toto uvědomění teď mám. Teď, když jsem na hormonální antikoncepci a mám jistotu, že otěhotnět nemůžu, zjišťuju, jaký stres pro mě uplynulé čtyři roky byly. A to jsem mezi tím měla období, kdy jsme doma dítě vůbec neřešili. Ale řešíte, neřešíte – když se nechráníte a máte přirozený cyklus, vždycky se tam ta myšlenka vloudí. “Co kdyby se to teď povedlo?” “Teď už jsme to přeci pustili, tak třeba…” “Nemám nějaké divné příznaky?!” Přiznávám – nepustila jsem to vůbec. Jen jsem se naivně opíjela rohlíkem. Až teď mám jistotu, že jsem to skutečně na čas pustila kompletně. Ale jen proto, protože vím, že otěhotnět nemůžu. Paradox, že? Mám ale pocit, že přesně toto jsem potřebovala. Minimálně moje psychické zdraví potřebovalo prázdniny od dítěte jako sůl. Ano, chtěla bych být raději teď máma a třeba mít už druhé dítě na cestě. Co ale vím, że aktuálně nechci, je řešit nové pokusy nebo nové způsoby, jak se mámou stát. Už ne. Aspoň na pár měsíců. Mám chuť si užívat život. I když mi občas hodí klacek pod nohy a mám melancholické odpoledne, kdy pláču nad nespravedlností světa. Mám necelé tři měsíce do operace. Těším se, že si užiju krásné léto na festivalu, šnorchlování v Chorvatsku, zařizování nové konzultovny, práci s novými i stávajícími klienty, setkání s kamarády a taky své jednatřicáté narozeniny. Budu sbírat sílu na září a připravovat své tělo tak, aby velký zásah zvládlo a brzy bylo fit. Abych byla brzy fit já. A vím, že můj mód plození dětí zůstane off nejméně do prosince. Jak mi z toho je? Cítím úlevu jako blázen. 

Prázdniny zažívám i na poli endometriózy. Rozhodnutí přijmout hormonální léčbu bylo jedno z nejlepších, které jsem tento rok udělala. Zmizely mi bolesti. Téměř kompletně. A když porovnám, jak mi v dubnu bylo, jak mě každý den bolel vaječník/děloha/střevo/měchýř a jiné oblasti, je to diametrální rozdíl. Už se tolik nenafukuju a světe div se, jsou dny, kdy si úplně normálně zajdu na záchod a stačí to jen jednou denně. Naprostá banalita, ale pro mě něco, za co jsem neskonale vděčná. Není to všechno sluncem zalité – dost mě bolívají prsa, pořád lehce špiním (asi z nerovnováhy a z adaptace na antikoncepci), pseudomenstruace byla sakra bolestivá a hlavně – jsem protivná jako pr…ase. Nálady mi slušně lítají a mám pocit, že mnohem hůře reaguju na zátěž a jsem častěji podrážděná. Nicméně manžel je držák a moje nálady zvládá s přehledem. Myslím, že tomu hodně napomáhá fakt, že vidí, že se opravdu cítím fyzicky lépe. Cítím se lépe i psychicky?

Těžká otázka, ale troufám si tvrdit, že ano – nehledě na moje výkyvy a občasné výbuchy pláče a vzteku. Zpětně se ohlížím za tím, čím jsem si poslední roky prošla. Experimenty s hlídáním ovulace, stovky korun vyhozených za bylinné preparáty a doplňky stravy, hodiny hormonální jógy (která se u endo ani nedoporučuje), desítky zklamání z prvních známek menstruace, nespočet závisti nad těhotenstvím mých kamarádek, velká očekávání z pomoci lékařů, desítky snězených/aplikovaných/zavedených hormonů s nadějí, že povedou k vytouženému těhotenství, spousta bolesti – psychické i fyzické a dvakrát zlomené srdce na tisíc kousků, kdy naše embryomiminka nenašla v mé děloze místo. Teď naplno si uvědomuju, že ten stres byl příšerný. Opravdu příšerný. A potřebuju se pořádně nadechnout a vydechnout, abych tu tíhu ze sebe sejmula. Dělala bych něco jinak? Zřejmě ne. Ale je mi moc líto, kolik psychických sil mě to stálo a zatím s nulovým výsledkem. O to víc jsem zase vděčnější, že jsem v tom zmiňovaném OFF módu. 

Ještě ale stále nejsem schopna tvrdit, že jsem všechna příkoří tohoto roku přijala a přenesla se přes ně. Čas hrany obrušuje, práce myšlenky na těhotenství přebijí, ale pořád to v sobě mám a troufám si tvrdit, že ještě nějakou dobu mít budu. Beru to jako součást mého života nést si v sobě šuplíček zklamání z nemožnosti mít dítě. Někdy je zcela zavřený a někdy je naopak tak přeplněný, že z něj vypadává harampádí, co ukrývá. Jsem ráda, že jsem se odhodlala vrátit se zpět do psychoterapie, ačkoliv jsem z počátku sama se sebou bojovala. Do terapie jsem poprvé nastoupila před sedmi lety, po dvou ji ukončila. O rok později jsem se vrátila. Po roce a půl ukončila. A teď po roce jsem zase zpět. Co hodnotím pozitivně, nemám pocit, že bych se vracela, protože si sama se sebou nevím rady. Vrátila jsem se, protože si chci dopřát jednou za čas prostor, abych se zamyslela nad tím, jak se skutečně mám a co konkrétně potřebuju. Beru to jako velký luxus mít někoho nestranného jako podporu na cestě, po které jdu a která mě ještě čeká. A taky mám důvěru, že díky psychoterapii mě snad harampádí z šuplíčku zklamání totálně nezahltí a nevyřadí z provozu…

Proces umělého oplodnění je náročný – to už jsem psala na blogu několikrát. Stojí to spoustu peněz, je to nápor nejen na fyzickou kondici ženy, ale i na její psychiku. Víme, známe. Dneska se ale budu dívat na IVF jinou perspektivou – časovou. Sama jsem byla překvapená, jak dlouhý proces to je. Od první konzultace na klinice po transfer zmraženého embryjka uplynulo devět měsíců. Ano, ne u každého páru je to takto dlouho – mně do toho zasáhlo řešení endometriózy, rozhodování o operaci a vyloučení stenózy (zúžení střeva následkem endo), než jsem dostala zelenou zkusit otěhotnět. Během těch devíti měsíců jsem absolvovala desítky lékařských vyšetření, kontrol, zákroků, ultrazvuků. Přes léto to takový problém nebyl. Jako člověk pracující ve školství mám letní prázdniny. Co ale ty zbývající měsíce, kdy chodíte na plný úvazek do práce? Dá se to skloubit?

Musím říct, že z počátku jsem to nijak drasticky nevnímala. Mám velké štěstí na zaměstnavatele, navíc pro mě bylo dost úlevné, že jsem celou dobu mluvila o své IVF cestě v práci otevřeně. Stimulace vyšla časově příjemně. Kontroly jsem měla pouze dvě a podařily se mi je napasovat během adaptačního kurzu – jedna před začátkem a druhá po skončení, takže mi do pracovních povinností nikterak nezasáhla. Odběrem jsem zameškala jeden den a protože mi bylo dobře, neschopenku jsem si po něm nebrala. Náročnější to začalo být vždy, když se hlídala ovulace (tzn. před vyšetření EndomeTRIO a pak před samotnými transfery). Když se to zprůměruje, na jednu tuto událost vyšlo průměrně 3,5 kontroly včetně zákroku samotného. To znamená cca čtyři omluvenky měsíčně v práci. To už mi to začínalo být trochu hloupé. Nicméně nikdy mi nikdo neřekl, že hodně chybím, ani nedal najevo, že mu to začíná vadit. Měla jsem oproti učitelům výhodu, že se za mě jako psychologa nesupluje, a tak jsem vedení starost nijak nepřidělávala. Snažila jsem se alespoň domlouvat kontroly hned na ráno, abych přijela do práce během dopoledne. 

Házet vidle mi do toho začaly házet až nemocenské. První byla na přelomu listopadu a prosince – 2,5 týdne doma s covidem. Následoval v lednu první transfer a po něm dva týdny doma. V březnu jsem byla odhodlaná vydržet a rozptýlit si myšlenky prací. Vydržela jsem týden a pak víte, že jsem putovala na nemocenskou znovu – tentokrát na osm dní. Ačkoliv to nikdo nekomentoval, mně tohle nekonečné kolečko nemocenských a absencí v práci začalo dost vadit. Měla jsem pocit, že se zkrátka nedovedu pořád zadaptovat na pracovní režim. Dva školní roky jsme se potýkali s lockdownem. Tento jel konečně, jak měl, a já na střídačku chyběla. Do práce běžně vstávám 5.30. Když jsem byla na nemocenské, vstávala jsem o dvě hodiny později. Když jsem se vrátila do práce, první dva týdny jsem si zvykala na vstávání a nějakou mentální zátěž. Jakmile jsem si zvykla a práce se začala vracet do normálního režimu, opět jsem na nějaké nemocenské skončila. Žáci si už ze mě dělali legraci, že to není možné, že jsem pořád nemocná (důvod potrasnferové nemocenské jsem vždy zastínila “virózou”.) Musela jsem rušit konzultace na poslední chvíli a pak po návratu do práce nevěděla, kde mi hlava stojí, protože se mi to ve velkém nakupilo. Přišlo mi, že od listopadu jsem jela pouze ve dvou polohách – z nuly na sto a ze sta na nulu. Snažila jsem se najít zlatou střední, ale vůbec se mi to nedařilo. 

Hřebíček do rakve tomu zasadil právě březnový transfer, kdy jsem měla v práci malý mentální breakdown. Tehdy jsem si uvědomila, že tu práci školní psycholožky zkrátka dobře nezvládám. Myslím si, že objektivně to vidět nebylo (nebo jsem tu zpětnou vazbu přímo nedostala), ale já si připadala, že běžný pracovní stres, který jsem předchozí roky zvládala poměrně dobře, mi přerůstá přes hlavu. Možná to bylo tím, že jsem nebyla psychicky v pohodě z celé IVF-endo situace, která mi kradla velkou mentální kapacitu. Do toho jsem pár dní v týdnu ještě pracovala po odpoledních v soukromé praxi a začínala být totálně vyšťavená. Když jsem odešla teda na nemocenskou, rozhodla jsem, že pro mě existují jen dvě cesty: a) otěhotním a půjdu na mateřskou b) transfer se nepovede a já tento rok ve škole skončím. Koketovala jsem s tím v hlavě už po prvním lednovém nezdaru, ale teď jsem si byla jistá. Objektivně jsem věděla, že už jsem za hranou. Protože všichni víme, jak druhý pokus o otěhotnění dopadl, bylo jasné, která cesta je pro mě řešením – dát výpověď. 

Doma jsme to probírali horem dolem. Nechtěla jsem si hledat novou práci, protože bych si nijak nepomohla. Když jsem dostala termín v operace až v září, věděla jsem, že budu několik týdnů mimo a kdyby se to zkomplikovalo, může to narůst do řádů měsíců. Navíc po rekonvalescenci budu chtít znovu těhotnět, což znamená další dva týdny potenciální nemocenské. S tím by mě asi nový zaměstnavatel neuvítal s otevřenou náručí. Měla jsem na vedlejšák slušně rozjetou vlastní praxi, kdy jsem od ledna klienty odmítala. Propočítala jsem finance, výhody, nevýhody a měla jsem jasno. Na konci srpna skončím ve škole a od září jdu na fulltime jako OSVČ. Nikdy jsem po tom netoužila. Být zaměstnancem mi přišlo pohodlné, bezpečné a jisté. Nicméně jestli jsem se něco poslední roky naučila, tak že člověk míní a život mění. Vidina časové flexibility, rozhodování si o náplni práce, koordinace s veškerými vyšetřeními, kontrolami, odjezdy na terapeutický výcvik – zdálo se to být jako značka ideál. Bojím se neskutečně. Bojím se, jak to finančně zvládnu, jaké to bude nepracovat v kolektivu a vídat vlastně jen klienty. Pak jsem si ale řekla, že kdy jindy to zkusit než teď. Finančně mám polštář a můžu si to dovolit. Když zjistím za rok, že to nepůjde, budu hledat práci na půl úvazek. Jako psycholog se nebojím, že bych práci  v dnešní době nenašla. Nutně si potřebuju odpočinout. Pracovat méně. Tolik, kolik budu chtít. Bez výčitek, že věčně někde chybím a omlouvám se, že jsem “nemocná”. Ano, mohla jsem zůstat jako zaměstnanec a čerpat během operace a rekonvalescence nemocenskou. Rozhodla jsem se ale vědomě, že takto to nechci. Chci, aby byl na škole k dispozici psycholog. Chci, aby tam byl od září. A posunování výpovědi o další půlrok se mi nezdálo být vhodným řešením. Ba naopak. Dost by mě to stresovalo. Skončit s koncem školního roku bylo ideální. V červenci končí projekt, který jsem na škole vedla, ukončím rozjeté věci, předám to svému nástupci a s klidným srdcem odejdu. Tenhle nápad mě naplňoval klidem, že jsem si to udělala podle sebe tak, jak nejvíc potřebuju.

Druhý covid na konci dubna mě utvrdil v tom, že jsem se rozhodla správně. Čtvrtá nemocenská během pěti měsíců. To už snad nebylo ani možné. Po vyléčení jsem šla vedení oznámit, že končím. Bylo to pro mě opravdu náročné. Bylo mi to na jednu stranu hodně líto, vážila jsem si, jak mi celá škola vycházela v řešení neplodnosti vstříc a nejen v tom. Vždy jsem měla tu lidskou podporu. Strávila jsem ve škole spoustu krásných chvil, potkala jsem spoustu prima lidí, prima žáků a naučila jsem se toho tolik za působení na učilišti, že jsem vděčná, že jsem tuto možnost mohla mít. Nemohla jsem si vybrat lepší první práci. Zároveň se nutně potřebuju posunout v životě dál. A moc doufám, že se mi v tom uleví…

Závěrem se vracím k otázce, kterou jsem začala – “Dá se IVF skloubit s práci?” Nemám na to jasnou odpověď. Jasně, že dá, ale je otázkou, jak dlouho to může fungovat. Vstupuje do toho několik faktorů. Jak dlouho to bude vyhovující pro Vás – přelítat mezi prací, reproklinikou a případnými neschopenkami. Jak dlouho to bude v pořádku pro zaměstnavatele, než začne přemýšlet nad tím, jak moc jste pro něj efektivními zaměstnanci. Taky mám obdiv k těm, kteří se rozhodli, že o své IVF cestě zaměstnavateli neřeknou – musí to být náročné vymýšlet zástěrky pro nekonečný kolotoč vyšetření. Já jsem své IVF s prací tento rok skloubit nezvládla. Nemám si to ale za zlé. Věřím, že mě to může posunout dále a po dlouhé době mám pocit, že se těším na něco nového, co nemá s případným otěhotněním nic společného. A to je sakra dobrý pocit! 

Dlouho o ní na blogu nebyla řeč. Hormonální antikoncepce má v mé společenské bublině poměrně špatnou reputaci. Zázračná pilulka, která je ve většině ordinací gynekologů volbou číslo jedna na veškeré gynekologické potíže, nepravidelný cyklus, akné či bolestivou menstruaci. Nepochybně také patří mezi jednu z nejúčinnějších metod proti nechtěnému otěhotnění. Potud to zní vlastně jako značka ideál. V čem tedy spočívá ta její kontroverze?

Když jsem byla v pubertě, a už jsem o tom párkrát psala, hormonální antikoncepce frčela ve velkém. Téměř všechny moje kamarádky ji užívaly. O rizicích se příliš nemluvilo, naše největší obava byla, ať to opravdu 100% funguje proti otěhotnění a ať moc nepřibereme. Od doby, kdy jsem poprvé začala užívat antikoncepci, uplynulo už téměř patnáct let. Spoustu se toho změnilo. Mnoho žen začalo od hormonální antikoncepce upouštět. Nedělala jim dobře psychicky. Začalo se spekulovat o tom, že může způsobit neplodnost. Že předepisovat jí mladým holkám, u kterých se ještě vyvíjí menstruační cyklus, je nesmysl – po vysazení se totiž budou potýkat se stejnými problémy jako v pubertě, ne-li horšími. Objevil se velký trend, který oslavoval přirozenost a ženství, ke kterému patří cykličnost a menstruace. Nic takového při antikoncepci neexistuje. Mluvilo se o následcích dlouhodobého užívání. O nedbalosti lékařů, kteří antikoncepci předepisovali, aniž ženě udělali jaterní testy a ověřili si, zda nehrozí riziko trombózy. Mám pocit, že se velice brzy ze zbožňované pilulky stal hon na čarodějnici. A abych byla upřímná – nejsem zastánce ani jednoho tábora.

Jestli me pravidelně čtete, tak víte, že jsem si prošla právě oběma tábory: “Miluju HA” x “odsuzuju HA”. Dost se bavím nad tím, že moje fungování bylo kdysi vážně založeno na lítání z extrému do extrému. Pro připomenutí – antikoncepci jsem brala devět let. Nikdy mi nepůsobila žádné větší potíže. Když jsem jí vysadila a začala mít různé potíže (včetně neplodnosti), začala jsem se vinit z toho, že jsem si to určitě způsobila užíváním HA. Kdybych ji nebrala, určitě by se to nestalo. Měla bych normální cyklus, nebo bych to včas řešila, dokud bych nechtěla dítě. Byla jsem skálopevně přesvědčena, že až jednou porodím děti, už se k hormonální antikoncepci nikdy nevrátím. Obklopovala jsem se zdroji, které toto mé přesvědčení podporovaly. Milovala jsem cykličnost, milovala jsem svoji sexualitu neovlivněnou umělými hormony, milovala jsem pozorovat svoje tělo, jak se v průběhu měsíce mění a jaké signály v každé fázi vysílá. Trochu zaslepeně se mi dlouhou dobu dařil ignorovat fakt, že menstruace je pro mě utrpením, že s každým dalším měsícem je moje tělo v bolesti a nefunkčnosti. Všechno jsem byla ochotna vydržet, kdyby se mi podařilo otěhotnět. Čtyři roky bez antikoncepce, čtyři roky různých kejklí a kratochvílí abych otěhotněla a výsledek? Endometrióza má v mém těle “time of her life” a stejně jako Baby z Hříšného tance zkrátka nebude sedět v koutě. 

Když jsem začala endometriózu řešit v endoporadně, bylo mi jasné, že můj plán života bez hormonů asi nebude úplně reálný. Minimálně jsme domluvili, že po operaci, kterou jsem původně měla absolvovat loni v listopadu, mi po dobu rekonvalescence zřejmě nasadí léky na bázi umělého přechodu, abych nemenstruovala. Když trpíte endometriózou, každá menstruace je pro Vás potenciálně riziková. Každý měsíc je šancí, že se vytvoří nové ložisko, které budete pravidelným měsíčním krvácením vyživovat. Nemusí to tak být. Opravdu je skupina žen, které mají po operaci vyhráno a jsou pak už po celý život v remisi. Ale také existuje skupina žen, kterým se po operaci vrátila endometrióza do půl roku ve stejném rozsahu. Výzkumy ukazují, že žena s endo průměrně za svůj život absolvuje 3-4 laparoskopií. To jsou děsivá čísla, nemyslíte? Zhruba od loňského léta jsem tedy měla jasno. Jakmile se mi někdy podaří porodit dítě, okamžitě se vracím k antikoncepci. Moc fandím cykličnosti, moc fandím přírodě, ale čemu rozhodně nefandím, jsou invazivní opakované lékařské zákroky, pokud se jim můžu vyhnout. Věděla jsem tedy, že se k hormonální antikoncepci jednou vrátím. Dva nepovedené transfery embryjka a pětiměsíční čekání na operaci vyústilo v to, že návrat nastal dřív, než jsem čekala.

Ano, dávám to vědět veřejně – znovu užívám hormonální antikoncepci. Uf! Domluvili jsme se na tom s mým skvělým panem endodoktorem, který mi hormonální léčbu sám nabídl, abych se do operace nemusela tolik trápit. Mohla jsem odmítnout. Nicméně já to promýšlela už týdny předtím. Zhoršený stav mě přiměl uvažovat nad tím, jestli si přirozeným cyklem pomáhám, nebo škodím. Abych byla upřímná, je pro mě náročné si to ustát před ostatními lidmi. Opravdu silně vnímám, jaký velký hejt na hormonální antikoncepci ve společnosti je. Nebo v mém okolí. Díky EndoTalks jsem prošla mnoha školeními. Jak medicínskými, tak z pohledu alternativy. A alternativa mě v různých věcech bude vždy dráždit, protože obviňuje západní medicínu ze strašení pacientek a upřednostňování svého ega. Bohužel mám ale pocit, že alternativa (ne veškerá!) dělá mnohdy něco podobného. Stačilo mi jedno školení, kdy nám paní doktorka čínské medicíny kázala, že hormonální antikoncepce je pouhou zkratkou a vyhýbavým mechanismem, kdy ženy nechtějí řešit svoji nemoc, že se nechtějí zabývat příčinami svého onemocnění. (To, že to pak zabila tím, že mezi patnáct žen s endometriózou vypustila moudro, že si máme uvědomit, že endo není rakovina, že na ní nezemřeme – to už je věc druhá a možná moji objektivitu ovlivnila). Milá paní doktorko, ačkoliv se výzkum příčinami endo intenzivně zabývá, stále nelze s jistotou říct, proč tato nemoc vzniká. A vzhledem k pětileté zkušenosti s psychoterapií a čtyřleté zkušenosti s řešením neplodnosti, nemám pocit, že bych se vyhýbala řešení svých potíží a hledání zkratek. A nebo víte co? Vlastně jo. Já už ty zkratky chci. Jsem už po tom boji tak vyčerpaná, bolavá a zhuntovaná, že tu zkratku v podobě antikoncepce beru. Mohla bych zkusit vysadit lepek/laktózu/cukr a čekat, jestli za tři měsíce ubydou projevy endo, ale já už nechci. Já už nechci tři měsíce bolestí, menstruování a endobřicha. Jsem sobec? Možná, ale také je to pro mě jakýsi mechanismus přežití. Ne fyzického – ano, endo není rakovina, ale psychického. A já chci být psychicky stabilní natolik, abych zvládla velké obavy z operace, následné rekonvalescence a taky z nejisté budoucnosti, jestli budu schopna po operaci otěhotnět. A myslím si, že tímto sobectvím nikoho cizího neohrožuji.

Moc bych si přála, abych hormonální antikoncepci nemusela řešit vůbec. Abych byla mámou a zdravou ženou. A zdůrazňuji slovo “zdravou”. Víte, co mi pomohlo si vnitřně ustát, že se k antikoncepci vracím? To, že nejsem zdravá žena. To, že neberu antikoncepci z pohodlí a z rozmaru a ohrožuji tak potenciálně své zdraví. Já ho naopak chráním. Stále nesouhlasím s tím, aby se hormonální antikoncepce nasazovala plošně. Nesouhlasím s tím, aby byla “léčbou” číslo jedna, aniž by bylo prozkoumáno, co je příčinou gynekologických potíží. Nesouhlasím s tím, aby se předepisovala antikoncepce na pleť patnáctiletým holkám. Aby se nedělaly před užíváním jaterní a krevní testy. Souhlasím ale s tím, abychom si samy rozhodly, jestli antikoncepci užívat chceme, nebo nechceme, ale ať jsme informované, co nám přinese a jaká rizika se s ní pojí. Ať jsme zdravé, nebo máme nějaké obtíže, buďme zkrátka v užívání hormonální antikoncepce vědomé. To je za mě něco, co mně aktuálně dává smysl.