...který snad nakonec přijde

Měsíc: Duben 2022

77. MY HAPPY ENDING?

Mám moc ráda dvě písničky, které mají v názvu “Happy ending”, neboli šťastný konec. Jedna z nich je My happy ending od Avril Lavigne (kdo na ní v pubertě neujížděl?) a pak Happy ending od MIKA. Co je na tom paradoxní, že ani jedna písnička neodkazuje ke šťastnému konci, ba naopak. A bohužel stejného (ne)happy endu se dočkala naše Světluška. Ach jo…

Kde jenom začít? Možná se vrátím v čase do dne, kdy jsem se rozhodla, že level stresu po transferu dosáhl neúnosné míry a zařídila jsem si neschopenku. Do práce pro mě přijel manžel, protože jsem celá uřvaná nechtěla cestovat hodinu domů. Doma jsem si dala oběd, zrušila veškeré aktivity následujících dní, večerní konzultaci – potřebovala jsem od všeho klid. Odpoledne jsem šla na záchod a zjistila jsem, že špiním. Byla jsem po celém dni tak vyčerpaná, že jsem to jen se slzami v očích sdělila manželovi, oba jsme si šli lehnout do ložnice a zkusit všechno aspoň na chvíli zaspat. Rozhodla jsem se špinění nepřikládat velkou váhu. Měla jsem osm dní po transferu a říkala si, že to pořád může být implantační krvácení nebo prostě špiním ze stresu (dnešní den by tomu odpovídal). V pátek ráno jsem ale jednorázově krvácela, a to už jsem věděla, která bije. Otevřela jsem si svoji aplikaci, která mi zaznamenává menstruační cyklus a kdy jsem měla dostat menstruaci? Ano, dnes. Přesně jako hodinky i přes Utrogestan. Doma jsem to náležitě oplakala. Byla jsem v rozpoložení, aby se neplodnost chytla s endometriózou za ruku a obě laskavě odkráčely do prde…háje. V tu chvíli jsem nenáviděla úplně všechno. Neplodnost. Endometriózu. Něco nebo někoho, kdo mi tohle do života poslal. Krvácelo mi vevnitř úplně všechno, jen menstruaci brzdily hormony. Rozhodla jsem se, že uvidím, jak se bude situace vyvíjet. Pokud bych krvácela opakovaně, zavolám si na kliniku a poradím se, co dělat. Následující tři dny jsem pořád jen konstantně špinila a cítila se samozřejmě úplně netěhotně. Moje maminka mi připomínala, že to nemusí nutně znamenat konec nadějí, že je potřeba se připravit, že moje těhotenství zřejmě úplně standardní díky endo nebude. Myslela jsem si o tom své, ale do oficiálního dne testování pořád ještě pár dní zbývalo.

Situace se vyřešila sama v úterý – den před oficiálním testováním. Ráno jsem se probudila s menstruací. Teď už skutečně. V prvé řadě jsem si udělala test – byl třináctý den, proto už by měl být vypovídající. Výsledek negativní. Fakt překvápko! Na klinice jsme se dohodli, že už můžu vysadit léky, že výsledek se dá už 100% považovat za neúspěšný. Co bylo zvláštní, že v ten den jsem neuronila ani slzu. Taky už jsem pět dní věděla, na čem jsem. V tomto bych opravdu nepodceňovala svou intuici. Po obou transferech jsem se zkrátka cítila netěhotně, i když mě bolela prsa, měla jsem pořád žízeň, chodila jsem častěji na záchod. Ale tyhle stavy simuluje progesteron. Světluška definitivně dosvítila. Neúspěch číslo Nevím-kolik. Mínus dalších patnáct tisíc korun. Optimismus odjel na dovolenou. Naděje mě pomalu opouštěla. A rostl ve mně vztek. Vztek na celou tuhle dementní situaci. Vztek na to, že je mi třicet a poslední roky trávím v tom, jak nešťastná jsem. Nechtěla jsem to takhle. Zároveň jsem nad tím měla nulovou kontrolu. V úterý jsem sice nebrečela, následující dny občas ano. Plakala jsem ve vaně, na terapii, když jsem slyšela smutnou písničku, když jsem o neúspěchu psala své nejlepší kamarádce, když mi sestřička z kliniky do telefonu říkala, jak jí je to líto a jak je to hrozně blbé, že to nevyšlo. Plakala jsem za Mydlinku, za Světlušku, za všechny obavy, že nikdy mít vlastní děti nebudu. Že moje děloha pro miminko není dostačující. Když to píšu, mám chuť říct asi deset sprostých slov. 

Nabízí se tedy otázka, co teď? Dohoda byla jasně daná už v listopadu. Dva pokusy a pak operace. Mohla jsem jít zkusit štěstí do třetice. Pořád by nám ještě tři embryjka zbyla. Ale já už nechtěla střílet naslepo. A nechtěla jsem operaci odkládat. Stále jsem měla v hlavě zážitek z předtransferového ultrazvuku, kdy to vypadalo na problém s vejcovodem. Zasloužím si alespoň to, aby mi endometrióza přestala komplikovat život. Svému panu endodoktorovi jsem psala mail hned, když jsem oficiálně věděla, že těhotná nejsem. Zatím čekám na odpověď. Ráda bych si naplánovala, že operace bude v květnu/červnu, rekonvalescence pak tehdy a tehdy a bude tak a tak dlouhá. Ale víte, jak to s těmi mými plány dopadá. Mámou tento rok nebudu. Asi ani nestihnu být mámou v jednatřiceti. A víte co? Já prostě jen chci mámou být. Někdy. V třiatřiceti. V pětatřiceti. Zkrátka někdy. Potransferová období jsou největší hnus na světě. Jsem poměrně ráda, že je teď nějakou dobu nezažiju. Mám opravdu velký obdiv k těm, kteří absolvovali například pět pokusů a více. Nechápu, že ty páry ještě nepřišly o rozum. Ale asi jim zkrátka nic jiného nezbylo. Touha po dítěti je silná. Znám ji moc dobře. 

Moji blízcí mi občas říkají, že jsem bojovnice, jak jsem silná a že to zkrátka zvládnu. A já mám někdy chuť zakřičet: “Já už ale nechci bojovat, já chci být ta máma!” Mám strach, že jí ještě dlouho nebudu. Mám samozřejmě i strach z operace. Ale mám jej asi méně, než jsem měla loňský rok. Žiju s ní v myšlenkách už dlouho a je to stejně jako s IVF – musela jsem se s ní smířit a přijmout, že toto je moje cesta. Bojím se, ale mám důvěru v happy ending. Teď už snad v ten opravdový!

76. JAK PŘEŽÍT ČEKÁNÍ

Mám za sebou dva transfery, to znamená dvě dvoutýdenní čekání. A zcela na rovinu Vám řeknu – z celého procesu IVF právě toto pro mě byla největší katastrofa. Myslím si, že díky umělému oplodnění jsem přehodnotila některé své postoje a přesvědčení. Už jsem to psala dříve, ale než jsme k IVF přistoupili, největším strašákem bylo fyzické nepohodlí, píchání injekcí (ze kterých jsem měla velkou hrůzu od malinka), hyperstimulační syndrom, narkóza a odběr vajíček – zkrátka vše se to týkalo té fyzické roviny. Možná je to tím, že jsem se tolik bála, nebo taky tím, že když trpím endometriózou, jsem zvyklá opravdu na velké bolesti a fyzické nepohodlí. Proto všechny zákroky, injekce, vyšetření byly za mě v naprostém pořádku. A jen mám potřebu říct, že si uvědomuju, že to není automatické a pořád chovám k této fyzické náročnosti velký respekt. Za to jsem trochu podcenila tu psychickou stránku věci…

Po prvním transferu jsem byla celou dobu na neschopence – příliš mi to nevyhovovalo, protože jsem byla většinu dne sama doma a měla plno času přemýšlet nad každým píchnutím, příznakem, obavou či strachem. Druhý transfer jsem pojala jinak. Prvních pár dní probíhalo skvěle. Velká euforie, cítila jsem se skvěle – jak fyzicky, tak psychicky. Dost jsem pracovala a měla zaměstnanou mysl. Zároveň jsem se doma snažila dávat v myšlenkách prostor tomu, že tam Světluška je, že na ni nezapomínám. Nicméně brzy se psychická idylka změnila. Začala jsem pozorovat, že jsem ráno při cestě do práce měla úzkosti – pocit tíhy na hrudi, stažení, pocit slz v očích, ale brečet mi nešlo. Říkala jsem si, že to je to asi prací, byl tam poměrně blázinec. Nicméně úzkost se mi objevovala i při cestě domů, a to už mi bylo divné. Takhle jsem fungovala tři dny. Ten čtvrtý mi bouchly saze. Měla jsem po operaci maminku (vše dopadlo výborně, jen jsme dlouho neměli žádné zprávy), hormony mi začaly dělat paseku, v práci jsem nestíhala a dopadlo to tak, že jsem hodinu brečela zavřená v kabinetě a uvažovala, co budu dělat.  Myslela jsem na sebe a na Světlušku – jestli takhle budeme fungovat další týden do výsledku testu. V tom jsem se rozhodla – nebudeme. Zavolala jsem si na kliniku a nastoupila na neschopenku. V práci byli skvělí, přijali to bez mrknutí oka. Přišla jsem sice o pochod v rámci Endomarch, na který jsem se moc těšila, ale priority byly priority.

Původně jsem chtěla tento článek pojmout jako tipy, jak přežít čekání. Při psaní si ale uvědomuju, jak si rozhodně nepřipadám, že bych měla někomu nějaké tipy předávat. Rozhodla jsem se to napsat jako svou zkušenost, co jsem si při čekání uvědomila:

  • Několikrát denně se sama sebe ptej “Co teď potřebuješ?”

Jestli jsem se něco naučila, tak v tomto období není nic důležitějšího než já a embryjko. A nechci, aby to vyznělo v nějakém egocentrickém/sobeckém duchu. Nicméně transfer je pro spoustu žen ten nejbližší zážitek k mateřství. Dva týdny nejsou tak dlouhá doba (ale když je zrovna zažíváte, vleče se to jako hodina fyziky na střední), aby se vnější svět dal do režimu “on hold”. Když jsem nešla po druhém transferu hned na neschopenku, bylo to trochu motivováno i tím, že mi to bylo v práci hloupé. V prosinci jsem měla covid, v lednu transfer a teď zase transfer. Měla jsem pocit, že přece musím fungovat normálně, že už jsem si jednou čas pro sebe vzala a stejně to k ničemu nebylo. Zpětně vidím, že to byla hloupost. Jsem ale ráda, že jsem si to vyzkoušela. Nešlo to, proto jsem se rozhodla na neschopenku jít. Ještě před tím předcházelo zrušení kávy s kamarádkou, protože jsem byla tak unavená, že jsem si ve čtyři odpoledne šla lehnout. Ale pár dní předtím jsem šla s kamarády ze střední do hospody na a udělalo mi to moc hezky. Z toho si beru to, že je potřeba si pořád ověřovat, kde se teď nacházím a co chci. Protože v tomto období se vše vážně rychle mění. 

  • Bez Tebe se to nepos*re!

Možná si budu trochu protiřečit s předchozím bodem, ale dost se to s ním prolíná. Nevím, jestli to někdo z Vás má, ale já mám občas tendenci vnímat velkou zodpovědnost k lidem kolem sebe. Možná je to tím, že pracuju jako psycholožka, ale když jsem měla v práci ten velký breakdown a zvažovala, jestli na neschopenku jít, uvědomila jsem si, jak mi tam hraje nejen zodpovědnost k zaměstnavateli, ale i k žákům nebo k lidem, které jsem měla mít odpoledne na soukromo. Že to přece jen tak nemůžu zrušit, že se to nedělá. Myslím, že ten katastrofický scénář se ale odehrává jen v mé hlavě. Jak na mě klienti budou naštvaní, že jsme přece byli domluvení. Nicméně nestalo se vůbec nic. Možná je to někdy těžko připustitelné, ale on ten svět dost dobře funguje i beze mě. A nemusím se tím stresovat. Tuhle zkušenost bych si ráda připomínala i někdy v budoucnu, když budu mít pocit, že potřebuju na chvíli vydechnout, avšak objeví se mi v hlavě “ale měla bys…”. 

  • Komu tím googlením prospěješ?

O googlení kdejakého příznaku jsem psala už při prvním TWW v lednu. Věděla jsem, že bych to dělat neměla. Ne kvůli tomu, že by si o mě někdo říkal, že jsem praštěná. Když to zrovna nenapíšete na blog, tak to ani nikdo nezjistí. Začala jsem ale přemýšlet nad tím, co mi to googlení dává a v čem je to dobré. Na první dobrou – do jisté míry mě to uklidňovalo. Jakýkoliv příznak jsem zadala, našla jsem k něj, že to ženy měly taky a byl to příznak těhotenství. Uf! Čím déle jsem ale na diskusích trávila, tím více jsem se setkávala i s protistranou. Ano, takhle jsem to měla a za týden jsem dostala menstruaci. Google funguje jako dočasná záplata. Jako falešné uklidnění, protože ano – najdete tam to potvrzení, ale najdete tam to vyvrácení. Jak se k tomu postavit? Ignorovat tu možnost, že to může být známka neúspěchu, nebo se naopak nechat vystresovat, že je to určitě neúspěch. Zpětně vím, že mně osobně to nic příjemného nepřineslo. Akorát mě to stresovalo, bralo čas a probouzelo ve mně úzkostné sledování sebe samé. Podruhé už jsem to nedělala. Jestli mě neplodnost naučila, tak vždy rozhodne až menstruace/těhotenský test. Všechny signály těla před tím můžou patřit absolutně čemukoliv. 

  • Měj vítr v zádech

Tento bod je pro mě ten nejcennější. Při druhém transferu jsem si zařídila online terapii jako podporu. Bylo mi to doporučeno a já se s tím v minutě ztotožnila. Nechápejte mě špatně. Je skvělé mít ve svém okolí podporujících partnera, rodinu a kamarády. Nicméně všichni v tom našem IVF jsou tak trochu angažování. Navíc jestli mi něco tato zkušenost ukázala, tak to, že lidé úplně dobře neumí být v negativních emocích druhých lidí. Je to nepříjemné, může je to samotné ohrožovat a tak dost často při sdílení obav dostanete: “Nemysli na to, jen si to přivoláš. Nemaluj čerta na zeď. Určitě to dobře dopadne.” Jenže Vaše obavy nezmizí, jen si je někde zavřete s výčitkou, že je vůbec máte. Návrat do terapie pro mě bylo skvělé rozhodnutí. Jsem moc vděčná, že jsem každý týden mohla sdílet, jak se aktuálně cítím. Jedno sezení pro mě bylo nakonec impulsem, abych poslouchala sebe samu a šla na nemocenskou. 

  • Hledej zlatý střed

S tímto bodem mi také pomohla terapie. Uvědomila jsem si, že je velký kontrast mezi oběma transfery. Při prvním jsem byla doma a byla totálně napojená na sebe a své tělo. U druhého jsem první dny snad ani nevěděla, že těhotná jsem, protože jsem byla v normálním režimu. Ale ani to nebyla ideální varianta. Pro sebe jsem si udělala mentální poznámku, abych nebyla v extrémech, ale hledala “zlatý střed”. Pokud chci normálně fungovat – oka, funguj, ale nezapomínej, že jsi ve výjimečné situaci. Je v pořádku si představovat miminko a úspěch, i když se moc bojím, že to nevyjde a nechci to zakřiknout. To, že to vědomě do hlavy nepustím, neznamená, že to podvědomě neřeším. Když jsem potřebovala zaměstnat hlavu, trávila jsem čas s lidmi, skládala puzzle, vařila nebo koukala na Netflix. Když jsem se chtěla naladit na miminko, hodně jsem vizualizovala, jak tam Světluška v těle je a pořád září. Může to znít jako hovadina, ale mně se představa embrya/miminka nedařila a světlo se mi představovalo snáz. Usilovat o zlatý střed je můj dlouhodobý projekt v životě a zatím jsem pořád na začátku cesty.

Jaké jsou Vaše zkušenosti, jak nejlépe přežít dvoutýdenní čekání? Já bych z toho chtěla na závěr vypíchnout jednu důležitou věc: je to nesmírně náročné období. Zjistila jsem, že já ideál neznám. Proto pro mě bylo hlavní myslet na to, jak to náročné období pro sebe udělat co nejlíp. Někdy jsem byla úspěšnější víc, někdy míň. Proto na všechny, kteří v tomto období jsou, nebo je čeká, moc myslím a posílám kupu podpory a trpělivosti! 

75. TRANSFER Č.2

Dvakrát do stejné řeky nevstoupíš. Známé pořekadlo, které ale v případě neúspěšného transferu příliš neplatí. Respektive pro mě ne. Doma jsme se domluvili, že měsíc si dáme pauzu na psychické i fyzické vydechnutí a v březnu bychom do toho šli znova. Na konci února jsem dostala  překvapivě menstruaci asi o čtyři dny dříve, než jsem čekala. Jak už jsem někdy psala, na ultrazvuk k transferu se chodívá 10.- 12. den cyklu. Protože mám cykly delší, bývá u mě něco patrné většinou až tak den třináctý, nicméně riskovat prošvihnutí ovulace jsem nikdy předtím nechtěla.  Proto se také stávalo, že jsem musela na kontrolu jít i třikrát. Tentokrát mi ale desátý až dvanáctý den nehrál do krámu. Jelikož jsem menstruaci dostala dříve, termín ultrazvuku mi vyšel přesně na období, kdy jsem byla na Vysočině na terapeutickém výcviku. Rozhodla jsem se, že už nechci kvůli transferu nic vynechávat, a tak jsem se zcela záměrně objednala až na den třináctý, který vyšel na mé jarní prázdniny.

Těžko na cvičišti….

Idylicky jsem si malovala, že to půjde stejně dobře jako při prvním transferu. To už právě 13. den cyklu byla pěkně narostlá sliznice a připravený folikul k ovulaci. Ještě v ambulanci mi tehdy píchli Ovitrelle a za šest dní se konal transfer. Podle této zkušenosti jsem si plánovala, že by teď vyšel transfer na neděli, a tím pádem by v práci nikdo nevěděl, že k nějakému doktorovi jdu (nechtěla jsem totiž tentokrát nikomu nic říkat po předchozí zkušenosti). Zároveň mě ale trochu hlodalo, jestli je v těle všechno v pořádku. Předchozí měsíc jsem víceméně prošpinila, navíc dřívější menstruace není u mě nic běžného, spíš naopak. Na ultrazvuk jsem šla v pondělí. Ordinoval pan doktor, kterého jsem zatím viděla jen jednou. Sliznice byla krásně narostlá už teď – téměř devět milimetrů. Na vaječnících ale zatím nebyla známka chystající se ovulace. Folikuly byly sice i na levé i na pravé straně, ale pouze na dvanácti milimetrech, což je pro spuštění ovulace nedostatečné. To mě malinko znejistělo, ale rozhodně to nebyl “zlatý hřeb”. Pan doktor se docela pozdržoval ultrazvukem u levého vaječníku a zaznělo: “Máte tady nějaký útvar, ale nevím, co to může být. Vypadá to trochu jako rozšířený vejcovod.” V tu chvíli jsem měla déja-vu o rok zpět, jen jsme byli na opačné straně pánve. Vrátilo se mi také trauma z ultrazvukových vyšetření právě kvůli toho, co mi tam zase najdou. Pan doktor se mě vyptával, kde všude mám endometriózu a že teda neví, jestli to endometrióza je, nebo je to ten vejcovod. Vypadal dost ztraceně. Uklidnila jsem ho s tím, že něco podobného se mi stalo loni na pravé straně a útvar za pár měsíců sám zmizel. Šťastná jsem z toho ale nebyla ani trochu. Nejen, že teda na kontrolu musím znovu za dva dny, ale pan doktor doporučil, že pokud by byl transfer neúspěšný, že už by s tou operací neváhal. No jo pořád…abyste se s tou operací nepo…

Za dva dny jsem šla na kliniku znovu. Konečně tam byla moje paní doktorka, která mě fakt uklidňuje. Samozřejmě si zprávu o mém záhadném útvaru přečetla a říkala, že kdyby to byl rozšířený vejcovod, neboli tzv. Hydrosalpinx, mohl by to být trochu problém. Hydrosalpinx je vejcovod, který je ucpaný tekutinou a dost často dochází právě k jeho rozšíření na jednom z konců. Problém to může dělat při uhnízdění embrya – chemicky ovlivňuje implantaci. Nebo by se mohlo stát, že se tekutina uvolní – nejčastěji skrze dělohu a vezme s sebou uchycené embryo. No, nic dobrého ten hydrosalpinx není, co si budeme. Ultrazvuk ale přinesl dobré zprávy. Folikul na pravé straně byl skoro na šestnácti milimetrech, sliznice na desíti – takže transfer bude! Na údajný hydrosalpinx to podle ní také nevypadalo, spíše to přičítala mému endometriózou prožranému vaječníku. A vzhledem k tomu, že četla všechny mé endo zprávy, neměla jsem důvod jí nevěřit (nebo jsem jí spíš věřit chtěla). Ovitrelle jsem si měla píchnout o den později dopoledne a transfer byl naplánovaný o šest dní později – tedy 16.3. ve středu. Skvělou zprávou bylo, že embryo nám mohli převést do Ostravy, což vše logisticky zjednodušilo. 

TT = transfer time

Den před transferem mi ještě volala sestřička, jestli bych měla zájem o EmbryoGlue. EmbryoGlue je v IVF světě takové kontroverzní téma. Nebudu zabíhat do detailů, ale jedná se o speciální roztok, do kterého se embryo naloží. Svým složením by pak mělo přispívat k lepšímu přilnutí embrya k děloze, tím pádem zvýšit jeho přichycení. A teď ta kontroverze. Půlka internetu, včetně různých klinik, tvrdí, že se jedná o byznys tah s absolutně nevýznamnou úspěšností. Druhá vlna tvrdí, že podle klinických studií se zvyšuje šance na otěhotnění až o cca 7%. Na to ale ta první strana reaguje, že si studie zaplatil výrobce. Zkrátka aby se v tom čert vyznal. My jsme se rozhodli, že si za něj připlatíme. Ať je to malé procento navíc nebo placebo – každé podpoření může být v našem případě dobré. 

Jako z Doktora House, haha!

Jak probíhá transfer, jsem podrobně popisovala už poprvé, budu proto stručná. Na klinice šlo vše jako po másle. V Ostravě to není takové domácké jako v Brně a nemají tam transferové sály, ale pouze operační. Manžel proto dostal speciální oblek a návleky, já si vystačila s elegantní sukýnkou jako minule (jo a tentokrát jsem si ji vzala domů jako suvenýr, haha). Embryjko jsme neviděli, nicméně nám sestřička s paní doktorkou podrobně ukazovaly dění alespoň na ultrazvuku. A opravdu jsme viděli, jak embryjko s tekutinou vstříkly do dělohy. Což jsme minule neviděli. A protože se jedná o kontrastní látku, viděli jsme to moc pěkně. A tak dostalo embryjko krycí název Světluška. Transfer byl pro nás zase moc pěkný zážitek. Manžel mě celou dobu hladil po ruce, komunikovali jsme s paní doktorkou a sestřičkou a bylo to vážně příjemné. Ještě jsem si chvíli poležela na lehátku, dostala přes sebe přehozenou peřinu a sestřička nám nabídla, že nám udělá společnou fotku, ať máme památku. No a opět jsem byla těhotná! Tentokrát jsem si neschopenku nevzala, byl mi doporučen stejný režim jako minule – pokračovat v zavádění Utrogestanu, po čtrnácti dnech test a nedělat žádné kejkle a kratochvíle. A zeptala jsem se, jak je to teda s tím sexem po transferu. Respektive, jestli je problém sex, nebo i orgasmus. První týden podle naší paní doktorky bychom se měli vyvarovat úplně všeho, aby děloha byla v klidu a embryjko se mohlo uchytit. Druhý týden už je to v pohodě, jen při sexu používat kondom – spermie obsahují prostaglandiny, které mohou vyvolat stahy dělohy. Samozřejmě je ve hře i možná infekce, proto raději bezpečně. Záhada objasněna, hned se mi to bude dodržovat snáze.

Článek píšu večer po transferu. Trochu mě pobolívá břicho, ale to mě bolelo i minule. Čeho si ale všímám, jak se mi úplně změnilo vnímání celé situace. O víkendu jsem ještě byla největší skeptik a nejraději bych přetočila čas na začátek dubna, abych už věděla, co a jak a jak se mám do budoucna zařídit. Teď jsem medicínsky těhotná. A překvapuje mě, kolik lásky mě zas zaplavilo. Moc si přeju, aby Světluška svítila až do prosince. Jsem rozněžnělá a vrací se mi opět představa, že bych mohla být máma. Máma Světlušky. Tak uvidíme, jak to za čtrnáct dní dopadne. A úplně na závěr chci říct, že se cítím moc dobře v rozhodnutí na neschopenku nejít. Aktuálně mi to dává smysl a vůbec si neumím představit, že bych zítra byla doma. A jelikož mi to tentokrát v Ostravě sami od sebe nenabídli, věřím, že je to normální praxe, že žena opravdu může normálně fungovat, pokud se na to cítí. Samozřejmě bez nějaké divočiny, haha!

Asi dvě hodiny po transferu, doma, šťastní až za roh!

74. A JE TO TADY ZASE!

Uplynulo šest týdnů po tom, co jsme zjistili, že se naše embryjko nechytilo. Dali jsme si měsíc pauzu, je devátého března a mě přesně za týden čeká transfer číslo dva. Uf. Musím přiznat, že mé mentální nastavení je poněkud jiné než v lednu. Tehdy jsem byla neskutečně natěšená. Neřešila jsem tolik ten výsledek, hlavně to, že vůbec budu moct transfer podstoupit. A bylo to pochopitelné. Moc jsem si to těšení užila. Jak o tom píšu, tak si znovu vybavuju, jak krásně jsem se cítila. Čeká mě úplně stejný proces jako minule. Tak proč je to tolik jiné?

Nebudu lhát, neúspěch mě rozbil. Ale rozbil mě vážně tak moc, že mě to samotnou překvapilo. Abych to upřesnila – nepředstavujte si rozbití tak, že jsem tady každý den x hodin brečela, nebyla jsem schopná fungovat, topila se v depresích a nechtěla vyjít z domu. To ne. Paradoxně návrat k normálnímu životu mi dělal dobře. Rozbila se ale představa mě jako mámy. A rozbila se tím způsobem, že se zašila někde hluboko do mé hlavy a nebyla pro mě dostupná. Nad slovy “příště to určitě vyjde,” jsem se sarkasticky ušklíbala. V myšlenkách už jsem přeskakovala k tomu, jak mě budou v létě operovat a že snad to neskončí tím vývodem střev. Jako bych úplně opomíjela, že mě mezitím čeká ještě jeden pokus. Ještě jedno embryjko. Naše embryjko. Nešlo se mi na to naladit. Ani trochu. Nevěděla jsem proč a termín dalšího pokusu se neúprosně blížil. 

Dlouho jsem přemýšlela, jestli se tady úplně odhalím. A pak jsem se rozhodla, že jo. Dva týdny před transferem jsem byla na terapeutickém výcviku (může se zdát, že tam jsem pořád, ale protože je to na sedm let, míváme setkání pětkrát ročně). Jelikož teď v terapii nejsem, tak jsem si říkala, že je to dobrá příležitost, jak se na druhý pokus připravit. Nejprve jsem hodně plakala. Plakala jsem nad tou ztrátou a nad tím, jak mě to pořád mrzí. Uvědomila jsem si, jak jsem tohoto kostlivce nacpala do skříně a poslední měsíc tu skříň ani nepootevřela. To ale nezpůsobilo, že by kostlivec zmizel. Ba naopak. O ztrátě něčeho tak miniaturního, jako je embryo, se špatně mluví. Máme přece ještě další. A málokomu to napoprvé vyjde. A já mám endo. Racio všechno vědělo, ale pocitově jsem byla pořád rozes*aná. Jen jsem se rozhodla, že budu o sebe pečovat a přestanu o IVF na čas mluvit. Najednou jsem ale znovu mluvila a všechen ten smutek tekl proudem. Uvědomila jsem si, že jsem se s miminkem (dovolím si pro tento účel použít označení miminko) nerozloučila. Že jsem deset dní prožívala, že je v mé děloze. Jakmile jsem ale zjistila, že se neuchytilo, jako bych se přepnula do módu “embryo neexistovalo”. 

My psychologové pracujeme různými způsoby. Já třeba ráda pracuju s představami, protože jsem vizuální typ. A ráda takto pracuju i v roli klienta. A teď teda začíná ta možná bizár část, která je pro mě intimní ke sdílení. Byla jsem v roli klientky a moje výcviková kamarádka mi dělala terapeutku. Potřebovala jsem si zavřít oči a nějakým způsobem se s miminkem rozloučit. Vůbec jsem nevěděla jak. Představa ale přišla okamžitě. Krásný asi roční chlapeček, který ke mně natahoval ruce. Dost mě to překvapilo, protože většinu času spíš přemýšlím o tom, že budeme mít holčičku. Vzala jsem jej do náruče a šeptala mu, jak ho máma miluje. V tu chvíli nikdo v místnosti nevěděl, co se v mé hlavě odehrává, ale slzy mi tekly proudem. A to tak, že jsem si vybrečela kolo na tričku. Věděla jsem, že takhle tu představu nemůžu opustit, protože se nerozloučím. Ještě chvíli jsem se s miminkem ňuchňala a pak jsem věděla, že ho tam zkrátka musím nechat. Najednou se mi to střihlo, byla jsem na nějakém místě a pokládala jsem ke kameni květiny. V tu chvíli jsem to věděla. Tady leží představa mě jako mámy tohohle miminka. Miminka, na které nezapomenu, i když jsem neměla šanci jej poznat a viděla jsem jej jen jako mýdlovou bublinu. Můžete tuto bublinu milovat? Možná. Ale rozhodně můžete milovat tu představu, co se z té bubliny mohlo stát. 

Tento zážitek mě vedl k několika úvahám. Zaprvé jsem potřebovala zasdílet s manželem, jak mě ztráta embrya pořád mrzí. Že to pro mě nebylo jen pár buněk. A jak je to obtížné. Sám byl překvapený, protože se na to snažil dívat optikou reality – měli jsme 55% šanci a skutečně to byla “pouhá” blastocysta. Zadruhé jsem začala přemýšlet nad tím, jestli náhodou nechci symbolicky nějaké místo, kde se reálně rozloučím. Nemohla jsem ale přijít na nic vhodného a ani na způsob, jakým to udělat, aby to nevyznělo pateticky. Nechtěla jsem nikde pálit svíčky a dávat květiny. Také jsem měla někde vzadu zašité, jestli vážně nejsem praštěná, že dělám takovou vědu kvůli pár buňkám. Pak jsem si ale řekla, že to malé zrnko máku je zatím jediná a taky nejbližší forma mateřství, kterou jsem za čtyři roky zažila. A je to pro mě zkrátka “big deal”. 

Článek dopisuju den před transferem. Do dnešního dne jsem se pořád bránila představám, jak to bude a co bude. I přes nějaké uzavření předchozího neúspěšného pokusu. Je to jednoduché. Mám velký strach. Strach z toho, jak to dopadne. Strach z toho, jak to zvládnu. Strach z případného dalšího řešení – aneb operace už mě nemine (podle posledního ultrazvuku endo stále předvádí svůj freestyle). Zároveň zítra budu těhotná. A nechci kvůli strachu to malé zrnko máku v sobě ignorovat. Začínám se těšit. Není to takové jako dva měsíce zpět. Zklamání sehrálo příliš velkou roli. Těším se ale na představu, že bych mohla být mámou. Na alespoň týden optimismu, než začne tělo dávat najevo, že možná těhotné není, nebo naopak je. Přála bych si ten týden užít. Snad se to podaří…

© 2024 Čekání na godota

Šablonu vytvořil Anders NorenNahoru ↑