Mám moc ráda dvě písničky, které mají v názvu “Happy ending”, neboli šťastný konec. Jedna z nich je My happy ending od Avril Lavigne (kdo na ní v pubertě neujížděl?) a pak Happy ending od MIKA. Co je na tom paradoxní, že ani jedna písnička neodkazuje ke šťastnému konci, ba naopak. A bohužel stejného (ne)happy endu se dočkala naše Světluška. Ach jo…
Kde jenom začít? Možná se vrátím v čase do dne, kdy jsem se rozhodla, že level stresu po transferu dosáhl neúnosné míry a zařídila jsem si neschopenku. Do práce pro mě přijel manžel, protože jsem celá uřvaná nechtěla cestovat hodinu domů. Doma jsem si dala oběd, zrušila veškeré aktivity následujících dní, večerní konzultaci – potřebovala jsem od všeho klid. Odpoledne jsem šla na záchod a zjistila jsem, že špiním. Byla jsem po celém dni tak vyčerpaná, že jsem to jen se slzami v očích sdělila manželovi, oba jsme si šli lehnout do ložnice a zkusit všechno aspoň na chvíli zaspat. Rozhodla jsem se špinění nepřikládat velkou váhu. Měla jsem osm dní po transferu a říkala si, že to pořád může být implantační krvácení nebo prostě špiním ze stresu (dnešní den by tomu odpovídal). V pátek ráno jsem ale jednorázově krvácela, a to už jsem věděla, která bije. Otevřela jsem si svoji aplikaci, která mi zaznamenává menstruační cyklus a kdy jsem měla dostat menstruaci? Ano, dnes. Přesně jako hodinky i přes Utrogestan. Doma jsem to náležitě oplakala. Byla jsem v rozpoložení, aby se neplodnost chytla s endometriózou za ruku a obě laskavě odkráčely do prde…háje. V tu chvíli jsem nenáviděla úplně všechno. Neplodnost. Endometriózu. Něco nebo někoho, kdo mi tohle do života poslal. Krvácelo mi vevnitř úplně všechno, jen menstruaci brzdily hormony. Rozhodla jsem se, že uvidím, jak se bude situace vyvíjet. Pokud bych krvácela opakovaně, zavolám si na kliniku a poradím se, co dělat. Následující tři dny jsem pořád jen konstantně špinila a cítila se samozřejmě úplně netěhotně. Moje maminka mi připomínala, že to nemusí nutně znamenat konec nadějí, že je potřeba se připravit, že moje těhotenství zřejmě úplně standardní díky endo nebude. Myslela jsem si o tom své, ale do oficiálního dne testování pořád ještě pár dní zbývalo.
Situace se vyřešila sama v úterý – den před oficiálním testováním. Ráno jsem se probudila s menstruací. Teď už skutečně. V prvé řadě jsem si udělala test – byl třináctý den, proto už by měl být vypovídající. Výsledek negativní. Fakt překvápko! Na klinice jsme se dohodli, že už můžu vysadit léky, že výsledek se dá už 100% považovat za neúspěšný. Co bylo zvláštní, že v ten den jsem neuronila ani slzu. Taky už jsem pět dní věděla, na čem jsem. V tomto bych opravdu nepodceňovala svou intuici. Po obou transferech jsem se zkrátka cítila netěhotně, i když mě bolela prsa, měla jsem pořád žízeň, chodila jsem častěji na záchod. Ale tyhle stavy simuluje progesteron. Světluška definitivně dosvítila. Neúspěch číslo Nevím-kolik. Mínus dalších patnáct tisíc korun. Optimismus odjel na dovolenou. Naděje mě pomalu opouštěla. A rostl ve mně vztek. Vztek na celou tuhle dementní situaci. Vztek na to, že je mi třicet a poslední roky trávím v tom, jak nešťastná jsem. Nechtěla jsem to takhle. Zároveň jsem nad tím měla nulovou kontrolu. V úterý jsem sice nebrečela, následující dny občas ano. Plakala jsem ve vaně, na terapii, když jsem slyšela smutnou písničku, když jsem o neúspěchu psala své nejlepší kamarádce, když mi sestřička z kliniky do telefonu říkala, jak jí je to líto a jak je to hrozně blbé, že to nevyšlo. Plakala jsem za Mydlinku, za Světlušku, za všechny obavy, že nikdy mít vlastní děti nebudu. Že moje děloha pro miminko není dostačující. Když to píšu, mám chuť říct asi deset sprostých slov.
Nabízí se tedy otázka, co teď? Dohoda byla jasně daná už v listopadu. Dva pokusy a pak operace. Mohla jsem jít zkusit štěstí do třetice. Pořád by nám ještě tři embryjka zbyla. Ale já už nechtěla střílet naslepo. A nechtěla jsem operaci odkládat. Stále jsem měla v hlavě zážitek z předtransferového ultrazvuku, kdy to vypadalo na problém s vejcovodem. Zasloužím si alespoň to, aby mi endometrióza přestala komplikovat život. Svému panu endodoktorovi jsem psala mail hned, když jsem oficiálně věděla, že těhotná nejsem. Zatím čekám na odpověď. Ráda bych si naplánovala, že operace bude v květnu/červnu, rekonvalescence pak tehdy a tehdy a bude tak a tak dlouhá. Ale víte, jak to s těmi mými plány dopadá. Mámou tento rok nebudu. Asi ani nestihnu být mámou v jednatřiceti. A víte co? Já prostě jen chci mámou být. Někdy. V třiatřiceti. V pětatřiceti. Zkrátka někdy. Potransferová období jsou největší hnus na světě. Jsem poměrně ráda, že je teď nějakou dobu nezažiju. Mám opravdu velký obdiv k těm, kteří absolvovali například pět pokusů a více. Nechápu, že ty páry ještě nepřišly o rozum. Ale asi jim zkrátka nic jiného nezbylo. Touha po dítěti je silná. Znám ji moc dobře.
Moji blízcí mi občas říkají, že jsem bojovnice, jak jsem silná a že to zkrátka zvládnu. A já mám někdy chuť zakřičet: “Já už ale nechci bojovat, já chci být ta máma!” Mám strach, že jí ještě dlouho nebudu. Mám samozřejmě i strach z operace. Ale mám jej asi méně, než jsem měla loňský rok. Žiju s ní v myšlenkách už dlouho a je to stejně jako s IVF – musela jsem se s ní smířit a přijmout, že toto je moje cesta. Bojím se, ale mám důvěru v happy ending. Teď už snad v ten opravdový!