Měsíc: Červenec 2021

Asi tímto článek poruším všechna pravidla o pozitivním myšlení, přitáhnu si podle zákona přitažlivosti do života negativní myšlenku a možná některé pobouřím tím, že takhle bych přemýšlet přeci neměla. Tzv. měl bychů, aneb výroků, které jsme nekriticky vzali za své od společnosti, rodičů, partnerů a blízkých, těch začínám mít v poslední době plné zuby. Proto chci dneska mluvit asi o největším strachu, který mám – Co když mámou nikdy nebudu?

Jen co jsem tu větu napsala, vynořilo se mi v hlavě několik myšlenek: “Takhle přece nemůžeš přemýšlet! Nepoddávej se tomu. Když si to budeš říkat, tak to tak bude. Mysli pozitivně.” Tahle racionální cenzura je skvělá věc. Pamatuju si, že na podzim jsem psala o tom, že si snažím říkat pozitivní afirmace, že jednou budu máma a že si představuju, jak to miminko jednou mít budu. Že je to přece snesitelnější, než si říkat, že mámou nikdy nebudu. Snesitelnější to určitě je. Ale taky od té doby už uplynulo spoustu týdnů. Ten strach nezmizel. Je vlastně čím dál větší. 40 měsíců čekáme na miminko. Čeká nás spousta medicínské práce s nejistým výsledkem. A já mám pocit, že už nechci od toho největšího strachu utíkat, ale postavit se mu čelem. 

Před dvěma lety mi říkala moje terapeutka, že někdy ženy přijmou, že děti mít nebudou, a paradoxně se jim podaří počít. Těch příběhů jsem slyšela spousty. Nicméně představa, že zrovna já přijmu bezdětný život, mi přišla směšná. Nebo možná ani ne tak směšná jako nereálná. Děti jsou láska. Panebože, zbožňuju děti. A trochu nafoukaně si myslím, že děti zbožňují mě. Nějak nám to spolu ladí, ráda si je ňuňám, nosím, dělám s nimi skopičiny, vymýšlím nesmysly a hraju si na traktory a želvy bez krunýře. Reprezentaci Jany mámy mám snad od osmi let, kdy jsem si hrála s plastovým miminkem, studovala starou máminu knihu “Péče o dieťa” a pyšně vozila golfáč s panenkou po vesnici. A pak je tady můj manžel. Jak on to s těmi dětmi umí! Dívat se na něj, jak s nimi dělá kraviny a ony se na na celé kolo smějí, tak to je na explozi dělohy. Zkrátka předpoklady pro to, abychom se stali rodiči, máme. Ale mít předpoklady a mít děti jsou dvě různé věci…

V poslední době přemýšlím ale i nad variantou, že zkrátka matkou nebudu. Že IVF selže. Že adopce je náročný proces plný papírování, psychologických sezení, čekání, komunikování a taky s sebou nese určitá rizika. Jako každé dítě, ale při neznámé rodinné anamnéze možná v něčem kapku větší. Rozhodně nechci, aby to vyznělo, že nepůjdeme do IVF a nebudeme zkoušet adopci a že na celý ten “máma proces” už kašlu. To bych Vás i sebe dost opíjela rohlíkem. Přemýšlím ale nad tím, jestli jsem schopna ještě třeba dalších čtyřicet měsíců podstupovat čekání na zázrak. Jestli chci. Jestli je ta touha po dítěti tak silná, že jí obětuju zdravý rozum. Před pár dny jsem jela v tramvaji, kde dlouho a nahlas křičelo roční dítě v kočárku. A mě to neskutečně frustrovalo. Ozvala se mi v hlavě kontrolka: “Jano a ty chceš dítě? Ty, co nenávidíš hluk? Ty, co jsi nervózní, když nemáš osm hodin spánku?”  Včera jsem měla sezení se svojí klientkou, která také otěhotněla po IVF a je ve čtvrtém měsíci těhotenství. Popisovala mi, jak je pro ní fyzicky těhotenství náročné a jak je naštvaná, že ve společnosti je těhotenství prezentováno jako nejkrásnější období ženy. A jak ona je naštvaná pak na sebe, protože to takhle neprožívá. Jak se bojí před každou kontrolou, jestli je vše v pořádku. Nastavovala mi trochu zrcadlo, jak bych třeba mohla prožívat těhotenství jednou já. A mě to trochu vyděsilo. Stresuju se několik let kvůli otěhotnění. Budu se stresovat celé těhotenství? Celý život mého dítěte? Mých dětí? Mám strach být matkou a zároveň mám strach matkou nebýt. Co s tím…?

Nedávno se mi stala zvláštní věc. Myslím, že jsem psala článek na blog, nebo jsem si s někým psala o tom, jak to aktuálně s otázkou otěhotnění mám a napadla mě právě myšlenka bezdětného života. A já jsem ji tentokrát nezahnala pryč, ale pustila jsem si jí k sobě. Jsem bezdětná třicet let. Vlastně jiný život neznám. Poslední tři roky se vypořádávám s tím, že lidé kolem mě děti mají. Někteří už dvě. Nebo tři. Tři roky hledám svůj smysl v něčem jiném než v dítěti. Někdy ho najdu, pak ho zase ztratím, pak jej najdu v něčem jiném a pak zase už ne…a přestala jsem se na chvíli bát. Protože jak se můžu bát něčeho, co důvěrně znám? Žiju život, kdy nejsem máma. A někdy jsem v něm vážně moc nešťastná. Ale uvědomuju si, že můžu být nešťastná, i když mámou budu. Jen v něčem jiném…

Abych se tedy vrátila úplně na začátek – Co když mámou nebudu? Přežiju to. Nechci to tak, vůbec to nechci, ale poprvé v životě tuhle variantu připouštím a neklepu se hrůzou a nehroutím se v slzách. Neznamená to, že pro mě čekání na Godota přestává být bolestné a frustrující. Neznamená to, že plán IVF padá. Neznamená to, že vzdávám snahu být mámou. Nevzdávám. Ale nechci už tenhle strach ignorovat. Nechci o něm nemluvit, protože bych přece neměla. Já chci. Protože jen tak je pro mě o chloupek míň strašidelný.

Minule jsem psala o tom, co mě zatím život s neplodností naučil, respektive co mě stále učí. Dneska to vezmu z opačné strany. Sestavila jsem si takový seznam přání, co bych chtěla, aby bylo jinak.

1. Aby menstruace byla zase jenom menstruací. Myslím tím, aby nebyla každoměsíční připomínkou neúspěchu. A taky abych při menstruaci opět mohla normálně fungovat – ne chodit v předklonu a celý den proležet. A s tím se pojí moje přání pro společnost – berte, prosím, menstruační bolesti žen vážně. Dnes jsem zaslechla v H&M, jak se bavily dvě zaměstnankyně o jedné, která se omluvila z práce kvůli silným menstruačním bolestem. Jedna to okomentovala: „Ti mladí…proč si jako nevezme prášek jako každá normální ženská?!“ – Protože to, zlatko, nám „nenormálním“ ne vždy zabírá…
2. Aby těhotenství druhých žen nebylo tak zraňující. Je asi zcela přirozené, že když po něčem moc toužím a nedostává se mi toho a druhému ano, je mi to líto. Jenže já bych si vážně přála to umět od sebe oddělit už v prvních momentech, kdy mi někdo blízký oznamuje těhotenství. Mentálně se připravuju na potenciální těhotenství každé své kamarádky. Co se mi osvědčuje, je být v tom upřímná. Teď jsem řekla své blízké kamarádce, že si moc přeju, aby mi o tom řekla, až se to stane, ale že ji upřímně připravuju na to, že možná moje prvotní reakce nebude úplně euforická. Připadám si v tom jako mimozemšťan? Připadám. Ale asi je to v aktuální situaci jediná cesta. Proto si moc přeju, abych ta těhotenství druhých tolik neprožívala.
3. Abych neměla tolik katastrofických scénářů. Málo se to o mně ví, protože působím jako optimista. A do určité míry pořád jsem. Ale taky od puberty trpím úzkostmi a v rámci úzkostí máte tendenci si představovat ten nejčernější scénář, co jde. Moc tomu nepomáhá, když se ten katastrofický scénář začne dít. Bála jsem se, že nebudu moct přirozeně otěhotnět. Nemůžu. Teď se bojím, že nebudu moct otěhotnět ani za pomocí medicíny. Chtěla bych ten strach zavřít do skříně, aby se mnou pořád nebyl. Aby mi nešeptal do ucha, co všechno se ještě může pokazit. Ideálně, aby nebyl vůbec…
4. Abych se nebála před každým vyšetřením. Strach z lékařů je zřejmě také věcí přirozenou. Mám ale pocit, že se ten můj v posledních měsících znásobil. Nejprve to mělo lehkou formu, když se pořád nedařilo stanovit, kdy ovuluju. Pak se k tomu přidaly cysty/útvary po užívání Clostilbegytu. A teď už mám vítr snad z každého ultrazvuku, co se tam zase najde. Nicméně je pozitivní, že po x odběrech a hormonálních injekcích jsem se zcela přestala bát jehel. Kompletně se také odboural stud z gynekologického vyšetření, protože za poslední 3 roky jsem jich absolvovala desítky a ještě desítky absolvuju. I kvůli tomu by bylo fajn, aby moje míra stresu nepřesahovala únosnou mez.
5. Abych našla balanc v informovanosti. Jsem tak trochu šprtka a zkrátka mě baví dozvídat se nové věci. Fascinuje mě, jak ženské tělo funguje, fascinuje mě biologie, věda a všechny tyhle srandy kolem plodnosti. Bohužel, mám někdy tendenci to trochu přepálit. Obzvlášť u endometriózy jsem to přepálila ve velkém. Byla jsem tak lačná po informacích a zkušenostech, že jsem se kompletně zahltila. A taky vystresovala, že s adenomyózou (endometrióza v děložní stěně, která se nedá odstranit) určitě neotěhotním a že absolvuju x pokusů IVF s nulovým výsledkem. Že mi určitě endometrióza zasáhla do střeva a skončím s vývodem (tadáááá, katastrofický scénář je na světě!). Moc nevím, jak to vlastně udělám, protože informace chci, ale pořád hledám zdravou míru, aby pro mě byly užitečné a ne naopak kontraproduktivní.
6. Abych byla šťastná i bez dítěte. Tohle je velký oříšek a možná docela utopie. Uvědomuju si totiž, jak mám ve svém životě velké štěstí. Na spoustu věcí – rodina, partner, finanční situace, práce, přátelé, záliby. Mluvím o tom tady opakovaně, ale pořád se cítím provinile, že mi to zdánlivě nestačí. Že to má ale. Nechci to „ale“. Nechci promarnit svoje mládí tím, že budu nešťastná. Nechci být nešťastná. Nechci mít úzkosti a nechci propadat do depresí. Zároveň mi na to někdo moudře řekl, jestli to v téhle situaci vůbec je možné – nebýt nešťastná. A já nevím…Ale moc chci, aby to bylo jinak.
7. Abych byla naplno Janou. Asi to zní zvláštně, ale poslední dva roky hledám samu sebe. Ne, že bych nevěděla, kdo jsem, ale hledám, jak být opravdová. K sobě i k lidem kolem sebe. Abych nežila podle návodů, jak mám věci dělat, jak je mám zvládat, jak je mám nezvládat. Jak nežít podle očekávání ostatních. Jak se vykašlat na potřebu, aby mě měl každý rád a prostě být taková, jaká jsem a jaká chci být. I když to někoho naštve, nebudu mu sympatická a nebudu souznít s jeho názorem. Zkrátka – nechci hledat dokonalost, ideál a být hrdinkou a superženou. Chci být mnou. Jen je to někdy ohromná fuška.
8. Abych se stala mámou. Není třeba dalších komentářů 🙂

Tento článek jsem měla vymyšlený už dlouho. Plánovala jsem ho vydat v těhotenství s tím, že neplodnost je sice svinské období, ale že může člověka v lecčem osobnostně posunout. Takhle…aktuálně jsem v rozpoložení, že nevím, jestli vůbec těhotná někdy budu, nebo to bude třeba za dvě stě tisíc let. A proto jsem se rozhodla, že abych se z neplodnosti (nebo s neplodností?!) nezbláznila, zamyslím se nad tím už teď.

Neplánuj, děvucho!

Tím prvním odstavcem jsem si rovnou nahrála. Plány jsou láska, plány jsou můj život – víme, známe. Těžko se mi jich vzdává, ale moje více než tříletá zkušenost s (ne)otěhotněním ukazuje, že naplánovat si můžu na krásno, co chci, ale ne vždy to vyjde. Naplánuješ si snažení – nulový výsledek. Naplánuješ si nesnažení – nulový výsledek. Maluješ si v hlavě, že o vánocích 2018 budeš těhotná. Nebo o těch dalších. Dalších už určitě! Přátelé, nechci být škarohlídka, ale upřímně si nemyslím, že budu těhotná ani o těch letošních. Nemyslím si, že se to do té doby zkrátka stihne. Plánovala jsem si, že letošní prázdniny zvládnu hormonální stimulaci a odběr vajíček. Zkrátka naplánovala jsem si toho už moc. A vlastně si zpětně říkám, jak to, že jsem to už dávno nevzdala. Bez plánů se mi špatně funguje, ale s neustálým selháváním stávajících plánů se mi žije ještě hůř. Momentálně tedy nemám nic. Moje styčné body jsou různá vyšetření a doufám, že to třeba konečně někdo naplánuje za mě a já se na té vlně ráda svezu…

(Můj původní plán pro tento článek byl, že bude v pozitivním duchu. Zatím mám pocit, že jsem frustrovaná a pasivně-agresivní. Jestli to není další znamení, že bych se na ty plány měla fakt vykašlat.)

Nejsi všemohoucí…

Ačkoliv někde hluboko v sobě věřím tomu, že existuje něco vyššího, co přesahuje lidskou existenci, odmítám řeči typu: „Já mám prostě v životě smůlu. Asi mi to není přáno. Osud to má ve svých rukách.“ Protože pracuju s lidmi v terapeutickém kontextu, věřím v to, že každý člověk má potenciál žít svůj život tak, aby byl v něm spokojený. Vím, že nemůžu ovlivnit vnější věci, které se mi v životě dějí, ale rozhodně můžu ovlivnit, jak s nimi naložím. Zároveň jsem dost výkonově orientovaná a dá se říct, že cílevědomá. Když se pro něco rozhodnu, tak na tom makám. A umím na tom makat fakt tvrdě, že se mi to většinou podaří. Jenže…přírodu úplně neočůráte. Snažila jsem se. Západní medicína, východní medicína, bylinky, jóga, oprostit se, psychoterapie. Určitě nelituju ničeho, co jsem zkusila – ve finále mi to nijak neublížilo. Zkrátka objektivně existuje příčina, proč nemůžu otěhotnět, akorát se na to přišlo až teď. A aktuálně je asi důležité šetřit čas i energii a soustředit se na to, abych své tělo co nejlépe připravila na umělé oplodnění. Už žádné kejkle a kratochvíle, udělala jsem dost. Někdy si to na sílu musím připomenout, když se mi zázračně v hlavě zrodí plán, co bych ještě mohla zkusit. Staré vzorce se hold lámou těžko…

Jsi žena a funguješ v cyklu.

Zdá se to být takovým „captain obvious“, ale pro mně byla po devíti letech užívání antikoncepce cykličnost opravdu něčím novým, co jsem doposud neznala. Hodně se v poslední době mluví o mužské a ženské energii a její (ne)rovnováze. Až tak moc, že si tím z principu nechci zasírat hlavu. Když jsem dělala rešerši o endometrióze, našla jsem teorii, že k jejímu vzniku přispívá právě dominance mužské energie u žen. Preferuju sice variantu, že jsem k endometrióze měla genetické predispozice, nicméně ta mužská energie mi blízká byla a pořád v něčem blízká je. Je to právě o tom výkonu, o přesvědčení, že všechno zvládnu sama, jsem nezávislá a nepotřebuju ničí pomoc. Nejsem žádná hysterka, nebudu ukazovat emoce, protože jsem přece silná holka. Pozitivní je, že jak to vypisuju, kroutí se mi palce u nohou, jak silně s tím nesouhlasím. Pořád se to učím, ale jestli je vážně jediná věc, za kterou jsem ve všem tom neplodném neštěstí vděčná, tak je to přijetí svého ženského těla. Začínám ho znát dokonale. Užívám si, když mám po menstruaci příliv energie a jdu do toho výkonného módu. Dokonale poznám, že mi proběhla ovulace a že je v pořádku, když mám větší hlad a potřebuju více spát, protože luteální fáze si to žádá. No a očividně jsem potřebovala endometriózu, která mi svými bolestmi při menstruaci dává dost najevo, že prostě potřebuju jenom existovat, starat se o sebe a nechat o sebe pečovat. Moc ráda bych se naučila víc vnímat a poslouchat svou intuici, protože jsem hodně racionální a ráda dělám rozhodnutí založená na faktech. Zkrátka…chci být ženou. Křehkou, citlivou, empatickou, se smyslem pro intuici, pečující a opečovávanou. Ušla jsem v tomhle kus cesty, ale ještě mě pořád velký kus čeká. Myslím, že mateřství k tomu jednou dost přispěje.

Dítě je zázrak.

Pamatuju si, jak jsem tuhle větu slyšela v práci poté, co jsem řekla, že necháváme těhotenství volný průběh. Jasně, chápala jsem jí tehdy, ale myslím, že úplně jsem jí pochopila až nedávno. Biologicky jsme nastaveni na to se rozmnožovat. Naše společnost je pořád v tom tradičním pojetí zaměřená na rodinu. Děti jsou přesahem nás samých. A jak v tomhle vyrůstáme, moc nepřemýšlíme nad tím, jaký to je zázrak, nebo není. Lidé kolem nás mají děti. Možná ne hned, ale časem většinou jo. Až desítky neúspěšných pokusů, promarněných ovulací, selhání podpůrných léků mi otevřely oči v tom, že k početí dítěte chovám největší respekt a úctu na světě. Jak jednoduché se to zdá, tak je to pro mě sakra věda. Závidím všem lidem, kterým to jde/šlo hladce. Mrzí mě, že nejsem jedna z nich. Dítě je dar. A moc si přeju, abych alespoň jeden za svůj život dostala.

Jsi bojovnice.

Chtěla jsem původně napsat bojovník, ale apeluju na tu ženskou stránku, takže jsem bojovnice. Ačkoliv je mi známá definice psychické odolnosti, u sebe samé se mi vždy špatně posuzovala. V rodině mi od dětství říkali, že jsem citlivá. Přebrala jsem to s negativní konotací. Citlivá = slabá = neodolná. Tak jsem se snažila být pravým opakem. Jako každého mě v životě potkalo pár těžkých období. Rozvod rodičů, závislost na alkoholu blízké osoby, úmrtí tatínka. Když přijdete o někoho fakt blízkého, vezme vám to pevnou půdu pod nohama. Tehdy jsem dostala první a snad i poslední záchvat úzkosti, kdy mi celou noc zběsile bušilo srdce a mravenčilo mi v konečcích prstů. V ten moment jsem si uvědomila, že si potřebuju říct o pomoc a začala jsem docházet na psychoterapii. Nejlepší věc v životě (a to neříkám proto, že se tím živím a musím z něčeho platit nájem). To období bylo fakt hnusné a doprovázelo ho spoustu dalších nehezkých věcí, které vůbec nemusely být. Ale byly. Přežila jsem. Teď budu znít jako z nejvíc ezo-psychorozvojové knihy, ale jak mi bylo blbě, chodila jsem na terapii a babrala jsem se ve vlastních sračkách, tak jsem se začala uzdravovat. V té době mi hodně lidí říkalo, jak jsem to dobře zvládla. Dost lidí mi říká teď, jak tu neplodnost skvěle zvládám. Nemám ten pocit, že se to dá nezvládnout. Jasně, mohla bych se sebepoškozovat, nebo mít sebevražedné myšlenky, mohla bych se utápět v alkoholu nebo v drogách. Jenže touhle cestou jít nechci. Rozhodla jsem se z toho teda nepo*rat. Možná někdy trochu připo*rat, ale budu bojovat. Někdy si dám přestávku, abych si odpočinula, ale nechci to vzdát. Jsem unavená, zraněná, občas ztrácím naději, ale nechci to vzdát.

A to je možná to, co mě neplodnost učí nejvíce – být trpělivá a nevzdávat se. S plány, bez plánů, s kontrolou, nekontrolou, ženskou energií, mužskou energií. Pořád tady je naděje, které se budu držet zuby nehty. Protože si nechci ani představovat, co by bylo, kdybych to vzdala. Černá díra? Temnota? Mordor? Tajemná komnata? Nevím, ale poznat to nechci.

Užívejte léto, bojovnice!

P.S. Protože léto je trochu okurková sezóna a budu čekat na různá vyšetření a verdikty, je možné, že se frekvence příspěvků sníží na 1 x 14 dní. Pokud byste ale měly nějaký nápad, co byste si tady rády přečetly, tak mi dejte vědět tady do komentářů nebo na FB.