Když jsem před pár měsíci vypustila tenhle blog do světa, poslala mi jedna kamarádka článek z Respektu, kde byl rozhovor s ilustrátorkou, která o neplodnosti kreslí komiks. Zaujal mě titulek článku – “Neplodnost je třetí osoba v našem vztahu”. Začala jsem se teda zamýšlet nad tím, jaký vztah s neplodností máme my.
Občas s manželem slýcháme od našeho okolí, jak to extra dobře zvládáme a jak je fajn, že se nám i přes peripetie s otěhotněním daří udržet si hezký vztah. Abych byla upřímná, nemám vůbec páru o tom, jak to funguje v jiných vztazích, které se potýkají se stejným problémem. Protože mezi námi – o té neplodnosti se pořád mluví málo a když už o ní lidi mluví, většinou se nezmiňují o tom, jak to ovlivňuje jejich partnerství. Proto nemám rozhodně pocit, že bychom byli nějak výjimeční, nebo v tomto vyčnívali. Navíc to, jak lidi působí navenek, nemusí vždy odpovídat realitě. Pokusím se s Vámi sdílet svoji realitu. Chci být ale velmi opatrná, protože je to jiné, než psát o tom, kdy JÁ ovuluju, jaké léky beru JÁ a co JÁ prožívám. Dneska to dost zasahuje do MY, proto k tomu přistupuju s velkým respektem.
Na úvod bych chtěla připomenout, že s mým mužem jsme spolu přes 11 let, žijeme společně téměř 5 let a jsme půl roku manželé. Ačkoliv já jsem poměrně brzy zjistila, že je mi s ním natolik dobře, že si jednou umím představit společně založit rodinu, ve dvaceti plus letech si na to vsadit nemůžete. Na čem jsme se snad hned v začátcích shodli, je přesvědčení, že abychom měli dobrý vztah, musíme na něm oba pracovat. A možná ještě důležitější věc: musíme chtít na něm pracovat. Nebyla to vždycky procházka růžovým sadem a rozhodně byly chvíle, kdy bych nedostala cenu za “Partnerku roku” (ba naopak). Z mého pohledu se nám ale podařilo vybudovat partnerství postavené na velmi pevných základech. A když budu nejupřímnější na světě, tak si nejsem jistá, jestli s jiným partnerem bych tou neplodností prošla bez výraznějších šrámů. Protože pojďme si to říct na plnou pusu, život s neplodností je neskutečně těžký. A teď se úplně oprostím od toho, že je těžké nemít něco, po čem oba hrozně toužíte. Ale někdy je neskutečně těžké se v tom neštěstí potkat.
Žena = centrum pozornosti
Za takový problematický bod považuju fakt, že během léčby neplodnosti je to hodně o ženě. Ta dochází měsíčně na ultrazvuk, bere hormony, chodí na různá vyšetření, dostává pokyny, kdy je ten nejvhodnější čas mít sex. A nechci tady vyznít, jak si stěžuju, že to příroda neférově zajistila. Prostě to tak je. Jen to s sebou nese stinné stránky:
- a) dostat se na stejnou vlnu v tom, že to chceme medicínsky řešit. Protože medicínsky řešit = žena podstoupí tady ty všechny procedury. Zhruba před dvěma lety, jsem měla období, kdy jsem nechtěla řešit vůbec nic a nechávala tomu volný průběh. A můj muž přišel s tím, jestli bychom se neměli znovu začít zabývat tím, že se nám nedaří. A tehdy jsem se naštvala, protože jsem si představila, jak mě to zase všechno bude stresovat a jak to bude znamenat, že já musím někde docházet a něco podstupovat. A pak jsem zjistila, jak extra sobecké to ode mě. Samozřejmě – je to moje tělo a myslím si, že je moje právo si rozhodnout, jestli ho chci dopovat hormony. Na druhou stranu, jednou jsem v partnerství a oba v něm máme nárok na vlastní přání a potřeby. Uvědomila jsem si, že kdyby to šlo, tak by můj manžel na sebe všechna tahle příkoří vzal, ale prostě je “jen” muž. Tehdy pomohlo, že jsem řekla svoje stanovisko, ale zároveň jsme se dohodli, že počkáme pár měsíců a pak to téma znovu otevřeme a pobavíme se, jak to oba máme. Není v tom žádná magie, prostě klasické umění komunikace a kompromisu. Jen ono je to někdy dost náročné, když jsou ty emoce silné a ohrožující.
- b) někdy ta neférovost v léčbě neplodnosti u mužů a žen může vybublat na povrch. Opět si uvědomuju, že to není vina mužů, prostě to tak je. Muž totiž pro zlepšení svého biologického materiálu zase tolik dělat nemůže – existují nějaké vitamíny, může zkoušet potraviny podporující plodnost (ale v tom je mezi námi taky pěkný mumrajs) a pak takové ty klasické poučky: vyhýbat se vyhřívaným sedadlům, vířivkám a používání notebooku na klíně. Takže abych byla upřímná, občas mě to prudí a mám pak debilní kecy. Například můj manžel spí na moje poměry dost málo. A protože jsem četla chytrou knížku “Proč spíme”, kde se psalo, jak má dostatek spánku vliv na plodnost, tak jsem někdy doma chytrá jako rádio a utrousím pasivně agresivní poznámku typu: “Ty ale fakt málo spíš. Měl bys jít dneska spát dřív”. Díky za super radu, mami! Upřímně, mě samotnou tohle mé chování fakt vysírá. Nicméně jsem už někdy tak frustrovaná, co všechno mě čeká a jak mě některé věci otravují a jak to nebere konce, že bych to nejraději na chvíli hodila na někoho jiného. Jasně, dělám to úplně blbě…ale fakt se to snažím učit dělat jinak. Cestu vidím v tom otevřeně mluvit o tom, jak tyhle věci prožívám a říkat si, co od toho druhého potřebuju. A to je známá poučka, nezačínat větu “Ty jsi…” (už jsem v obviňováním módu), ale “Já se cítím…když ty tohle děláš.” Jenže to můžete být nakrásno psycholog a stejně to naservírujete tomu druhému na stříbrném podnose…
- c) dost často si uvědomuju, jak náročná tahle “nespravedlnost” v tom, co muž může dělat, pro chlapy je. Vybavuju si situaci pár měsíců zpět, kdy moje gynekoložka navrhla, ať jde můj muž znovu na spermiogram, jestli mu to nebude vadit. A já jsem věděla, že bude rád, že může něčím přispět. A taky, že jo. Zodpovědně byl objednaný na další týden a na interpretaci výsledků jsme šli společně. A byli jsme v tom najednou spolu. A já už jsem o tom párkrát tady psala, že je pro mě někdy obtížné někoho k sobě pustit, když se fakt necítím dobře. A mám pocit, že jsem na to sama, ale zároveň k sobě toho muže nepustím. Já mám docela pitomou vlastnost, že jsem vztahovačná jako prase a mám pocit, že mám zodpovědnost snad za všechno. Takže někdy automaticky přejímám, že ta neplodnost je určitě na mojí straně a že si ji já musím vyřešit. Po třech letech, kdy máme problém s početím, tak stále se neprokázalo, že by to byla něčí chyba. Oba máme nějaké drobnosti, které nejsou 100% v pořádku, ale dle doktorů to samostatně není důvod neotěhotnět. A i kdyby se ukázalo, že je ta neplodnost z mojí strany, nebo z druhé – je to ve finále jedno. Stejně toho druhého potřebujete. A když si tohle připomínám, že jsme v tom 50:50, jen to řešení není takhle rovnoměrně rozdělené, pomáhá mi to necítit se s neplodností sama.
(Pokračování příště)