...který snad nakonec přijde

Měsíc: Březen 2021

28. VZTAH S NEPLODNOSTÍ – ČÁST I.

Když jsem před pár měsíci vypustila tenhle blog do světa, poslala mi jedna kamarádka článek z Respektu, kde byl rozhovor s ilustrátorkou, která o neplodnosti kreslí komiks. Zaujal mě titulek článku – “Neplodnost je třetí osoba v našem vztahu”. Začala jsem se teda zamýšlet nad tím, jaký vztah s neplodností máme my.

Občas s manželem slýcháme od našeho okolí, jak to extra dobře zvládáme a jak je fajn, že se nám i přes peripetie s otěhotněním daří udržet si hezký vztah. Abych byla upřímná, nemám vůbec páru o tom, jak to funguje v jiných vztazích, které se potýkají se stejným problémem. Protože mezi námi – o té neplodnosti se pořád mluví málo a když už o ní lidi mluví, většinou se nezmiňují o tom, jak to ovlivňuje jejich partnerství. Proto nemám rozhodně pocit, že bychom byli nějak výjimeční, nebo v tomto vyčnívali. Navíc to, jak lidi působí navenek, nemusí vždy odpovídat realitě. Pokusím se s Vámi sdílet svoji realitu. Chci být ale velmi opatrná, protože je to jiné, než psát o tom, kdy JÁ ovuluju, jaké léky beru JÁ a co JÁ prožívám. Dneska to dost zasahuje do MY, proto k tomu přistupuju s velkým respektem. 

Na úvod bych chtěla připomenout, že s mým mužem jsme spolu přes 11 let, žijeme společně téměř 5 let a jsme půl roku manželé. Ačkoliv já jsem poměrně brzy zjistila, že je mi s ním natolik dobře, že si jednou umím představit společně založit rodinu, ve dvaceti plus letech si na to vsadit nemůžete. Na čem jsme se snad hned v začátcích shodli, je přesvědčení, že abychom měli dobrý vztah, musíme na něm oba pracovat. A možná ještě důležitější věc: musíme chtít na něm pracovat. Nebyla to vždycky procházka růžovým sadem a rozhodně byly chvíle, kdy bych nedostala cenu za “Partnerku roku” (ba naopak). Z mého pohledu se nám ale podařilo vybudovat  partnerství postavené na velmi pevných základech. A když budu nejupřímnější na světě, tak si  nejsem jistá, jestli s jiným partnerem bych tou neplodností prošla bez výraznějších šrámů. Protože pojďme si to říct na plnou pusu, život s neplodností je neskutečně těžký. A teď se úplně oprostím od toho, že je těžké nemít něco, po čem oba hrozně toužíte. Ale někdy je neskutečně těžké se v tom neštěstí potkat. 

Žena = centrum pozornosti

Za takový problematický bod považuju fakt, že během léčby neplodnosti je to hodně o ženě. Ta dochází měsíčně na ultrazvuk, bere hormony, chodí na různá vyšetření, dostává pokyny, kdy je ten nejvhodnější čas mít sex. A nechci tady vyznít, jak si stěžuju, že to příroda neférově zajistila. Prostě to tak je. Jen to s sebou nese stinné stránky: 

  • a) dostat se na stejnou vlnu v tom, že to chceme medicínsky řešit. Protože medicínsky řešit = žena podstoupí tady ty všechny procedury. Zhruba před dvěma lety, jsem měla období, kdy jsem nechtěla řešit vůbec nic a nechávala tomu volný průběh. A můj muž přišel s tím, jestli bychom se neměli znovu začít zabývat tím, že se nám nedaří. A tehdy jsem se naštvala, protože jsem si představila, jak mě to zase všechno bude stresovat a jak to bude znamenat, že já musím někde docházet a něco podstupovat. A pak jsem zjistila, jak extra sobecké to ode mě. Samozřejmě – je to moje tělo a myslím si, že je moje právo si rozhodnout, jestli ho chci dopovat hormony. Na druhou stranu, jednou jsem v partnerství a oba v něm máme nárok na vlastní přání a potřeby. Uvědomila jsem si, že kdyby to šlo, tak by můj manžel na sebe všechna tahle příkoří vzal, ale prostě je “jen” muž. Tehdy pomohlo, že jsem řekla svoje stanovisko, ale zároveň jsme se dohodli, že počkáme pár měsíců a pak to téma znovu otevřeme a pobavíme se, jak to oba máme. Není v tom žádná magie, prostě klasické umění komunikace a kompromisu. Jen ono je to někdy dost náročné, když jsou ty emoce silné a ohrožující.
  • b) někdy ta neférovost v léčbě neplodnosti u mužů a žen může vybublat na povrch. Opět si uvědomuju, že to není vina mužů, prostě to tak je. Muž totiž pro zlepšení svého biologického materiálu zase tolik dělat nemůže – existují nějaké vitamíny, může zkoušet potraviny podporující plodnost (ale v tom je mezi námi taky pěkný mumrajs) a pak takové ty klasické poučky: vyhýbat se vyhřívaným sedadlům, vířivkám a používání notebooku na klíně. Takže abych byla upřímná, občas mě to prudí a mám pak debilní kecy. Například můj manžel spí na moje poměry dost málo. A protože jsem četla chytrou knížku “Proč spíme”, kde se psalo, jak má dostatek spánku vliv na plodnost, tak jsem někdy doma chytrá jako rádio a utrousím pasivně agresivní poznámku typu: “Ty ale fakt málo spíš. Měl bys jít dneska spát dřív”. Díky za super radu, mami! Upřímně, mě samotnou tohle mé chování fakt vysírá. Nicméně jsem už někdy tak frustrovaná, co všechno mě čeká a jak mě některé věci otravují a jak to nebere konce, že bych to nejraději na chvíli hodila na někoho jiného. Jasně, dělám to úplně blbě…ale fakt se to snažím učit dělat jinak. Cestu vidím v tom otevřeně mluvit o tom, jak tyhle věci prožívám a říkat si, co od toho druhého potřebuju. A to je známá poučka, nezačínat větu “Ty jsi…(už jsem v obviňováním módu), ale “Já se cítím…když ty tohle děláš.” Jenže to můžete být nakrásno psycholog a stejně to naservírujete tomu druhému na stříbrném podnose…
  • c) dost často si uvědomuju, jak náročná tahle “nespravedlnost” v tom, co muž může dělat, pro chlapy je. Vybavuju si situaci pár měsíců zpět, kdy moje gynekoložka navrhla, ať jde můj muž znovu na spermiogram, jestli mu to nebude vadit. A já jsem věděla, že bude rád, že může něčím přispět. A taky, že jo. Zodpovědně byl objednaný na další týden a na interpretaci výsledků jsme šli společně. A byli jsme v tom najednou spolu. A já už jsem o tom párkrát tady psala, že je pro mě někdy obtížné někoho k sobě pustit, když se fakt necítím dobře. A mám pocit, že jsem na to sama, ale zároveň k sobě toho muže nepustím. Já mám docela pitomou vlastnost, že jsem vztahovačná jako prase a mám pocit, že mám zodpovědnost snad za všechno. Takže někdy automaticky přejímám, že ta neplodnost je určitě na mojí straně a že si ji já musím vyřešit. Po třech letech, kdy máme problém s početím, tak stále se neprokázalo, že by to byla něčí chyba. Oba máme nějaké drobnosti, které nejsou 100% v pořádku, ale dle doktorů to samostatně není důvod neotěhotnět. A i kdyby se ukázalo, že je ta neplodnost z mojí strany, nebo z druhé – je to ve finále jedno. Stejně toho druhého potřebujete. A když si tohle připomínám, že jsme v tom 50:50, jen to řešení není takhle rovnoměrně rozdělené, pomáhá mi to necítit se s neplodností sama. 

(Pokračování příště)

27. TŘI ROKY

Uvědomila jsem si během týdne, že jsou to tři roky, co jsem dobrala svoje poslední platíčko antikoncepce. Byla jsem tehdy natěšená a zároveň trochu nervózní. Přece jen to byl velký krok do budoucna a velký krok v našem partnerství. Nečekala jsem, že se to povede napoprvé. Možná ani ne na podruhé. Počítala jsem, že to klidně může trvat rok. Rozhodně jsem si ale nepřipouštěla, že by to mohlo trvat roky tři. 

Kdybyste se mě před pěti lety zeptali, jestli si umím představit, že budu čekat tak dlouho, než otěhotním, asi bych si klepala na čelo. Vždyť za tři roky se stane z novorozence dítě, které nastupuje do školky. Za tři roky vám jsou schopny vyrůst vlasy o 45 cm. Samice slona afrického by stihla být více než 1,5x březí. Zkrátka – je to dlouhý čas. A vždy když jsem slyšela, že někdo na dítě čeká více než dva roky, moc jsem tomu nerozuměla a říkala si: “Jak to ty ženy vydrží?” 

No a teď jsem ten držák. Jsem žena, která se rozhodla, že dopřeje dítěti jeho vlastní čas. Kecám, ale zní to dobře. Jsem žena, která se sobecky a vědomě rozhodla, že pro ni dlouho nebyl čas řešit věci jinak, než jim nechat volný průběh bez medicíny. Jsem žena, kterou tak stresovalo hledání centra asistované reprodukce, že když jsem se jednou ze zvědavosti mrkla, rozložila jsem se na další dvě hodiny. Jsem žena, která měla respekt z hormonů – paradox, když jsem je do sebe devět let dobrovolně cpala. Jsem žena, která věřila, že se to povede, jen to chce čas. Jakou ženou jsem po těch třech letech?

Já Vám ani nevím…jsem stejná a vlastně jsem docela jiná. Nevím, jestli je to teď jen nějaká fáze (a beztak jo), ale jsem tak nějak více v klidu. Přeju si otěhotnět? Neskutečně! Zároveň tomu asi nepodřizuju celý svůj život. Snažím se ho žít tak, abych zaměstnávala svoji hlavu a abych to měla hezké zatím i bez dítěte. Jde to? Jak kdy. Možná mi spadl kámen ze srdce, že o neplodnosti nemlžíme a otevřeně o ni mluvíme. Přijala jsem variantu, že zkusíme IVF. A dívala jsem se na nějaké reprokliniky a začala se těšit. Taky možná začínám přijímat variantu, že IVF nemusí být 100% úspěch. Před pár dny jsem omylem narazila na naší třídní stránku z gymplu, kdy mi bylo 14 let. Každý z nás měl odpovědět na různé otázky a jednou z nich bylo: “Co byste chtěli na světě změnit?” Dost mě překvapilo, že moje odpověď byla: “Opuštěné děti. Každé dítě má právo na domov.” Takže, Jano, třeba je tohle taky možná cesta, když tohle psalo Tvoje o 16 let mladší já…

Milé spolubojovnice, milé ženy, co jste držáci jako já. Koho by napadlo, že se s tím budeme prát tak dlouho? Že místo počítání měsíců dítěte a slavení jeho narozenin, počítáme měsíce, jak dlouho se o dítě snažíme. Je to výzva! Tak Vám do ní přeju hodně sil a odvahy. S tím nejlepším možným výsledkem. A sobě přeju, ať se za rok nepozastavím nad rokem číslo čtyři. Protože to už i ta slonice stihne porodit dvakrát!

26. MOJE HORMONÁLNÍ JÍZDA

Jak víte, hormonální léčbu jsem poměrně dlouho odmítala a svůj vztah k hormonům jsem pojmenovala jako komplikovaný. Byl. A možná ještě pořád trochu je, ale dívám se na to rozhodně jinak než před rokem. A to z jednoho důvodu – už jsem zkusila snad všechny alternativní cesty a výsledek žádný. Dospěla jsem tedy do bodu, kdy jsem ochotná to risknout. So bring it on, hormones! 

Léky na hormonální bázi užívám už téměř půl roku. Respektive půl roku užívám Utrogestan (což je progesteron), některé měsíce mi byla píchnuta hormonální injekce Ovitrelle a od tohoto měsíce užívám na stimulaci ovulace Clostilbegyt. Asi jedním z důvodů, proč jsem hormony dlouho odmítala, byl obyčejný strach. Myslím, že jsem od přírody docela bolestínek – respektive mám respekt z bolesti a nemoci. A protože se snažím otěhotnět už tři roky a za tu dobu jsem četla/slyšela x zkušeností s užíváním hormonů a jejich vedlejších účinků, že jsem si apriori vsugerovala, že to bude docela peklo. Že mě bude bolet břicho, bude mi zle, budu mít jiné bolesti, zavodním se, budu mít výkyvy nálad a pak taky pěkně přízemní hloupý důvod, že dost přiberu. Což jsem úplně nechtěla. Strašily mě příbalové letáky. Extra. Jenže…když se opravdu z celého srdce chcete stát mámou, tak si řeknete “Nakašlat”. Jestli to má pomoct k otěhotnění, vydržím všecko! 

Rozhodla jsem se Vám tedy napsat moje zkušenosti s užíváním hormonálních léků. Je to můj individuální pohled a zřejmě každý bude na ně reagovat jinak. Ale abyste měly představu. 

Ovitrelle

Pokud mě čtete už delší dobu, tak o Ovitrelle jsem už v několika článcích mluvila. Ale jen pro připomenutí – jedná se o lék, který spouští závěrečné zrání folikulu a spouští ovulaci, konkrétně do cca 40 hodin po aplikaci. Aplikuje se pomocí injekce a pokud vám to píchne sestřička, tak nejčastěji ji dostanete do ramene. Nicméně už mě sestřička i učila, jak si ji píchnout sama do břicha, kdyby to náhodou někdy byla potřeba. Správně načasování aplikace vám musí ohlídat lékař. Je potřeba, aby byl folikul už dostatečně narostlý, matně si pamatuju, že moje gynekoložka říkala, že to musí být alespoň 17 mm (ovulace probíhá, když folikul doroste do cca 18-30 mm v průměru a za den folikul naroste tak cca o 1-2 mm)

Ovitrelle jsem zatím měla aplikovanou třikrát. První měsíc mě poměrně dost bolela hlava a měla jsem žaludek na vodě v den aplikace a den po ní. Dvakrát jsem po Ovitrelle poznala ovulaci podle ovulačního krvácení, ale fakt krvácení, ne špinění. Pokaždé to byla ale jednorázová věc, která trvala pár hodin. Nepřisuzuju tomu ale přímý vztah, protože s ovulačním krvácením jsem se setkala i v měsících, kdy jsem Ovitrelle neměla. Navíc tento měsíc s Ovitrelle bez krvácení/špinění. Podtrženo, sečteno – Ovitrelle není žádná hrůza. Někdy je nepříjemná ta bolest hlavy poté, ale je to u mě vážně krátkodobá záležitost.

U Ovitrelle je dobré vědět, že obsahuje látku, které je shodná s hormonem hCG v těle ženy, tedy těhotenským hormonem. Je dobré počítat s tím, že pokud si budete dělat těhotenský test do cca 11. dne po aplikaci, vyjde falešně pozitivní. Je tedy dobré dělat ho až tak 13. den, kdy už látka z těla vyprchá a nezkreslí výsledek.

Utrogestan

Jelikož poměrně brzy po ovulaci začínám špinit a taky jen 30% oplodněných vajíček se zvládne zahnízdit v děložní sliznici, dostala jsem na podpoření přírodní progesteron, konkrétně lék Utrogestan. Ten se zpravidla nasadí po ovulaci (nesmí dříve, protože by jí mohl zastavit) a berete jej po předepsanou dobu, já třeba až do menstruace. Můžete si vybrat, zda budete tablety polykat, nebo je zavádět. Po přečtení příbalového letáku a cizích zkušeností s užíváním mi bylo jasné, že je rozhodně budu zavádět. Při polykání totiž bylo některým ženám extrémně špatně, že není třeba dráždit hada bosou nohou. Zavádím 2 tablety na noc. Asi jedinou nevýhodou zavádění je fakt, že ne všechno se zvládne vstřebat. No laicky řečeno, je z toho “bordel” a je dobré s tím počítat (intimka na noc to jistí)

S Utrogestanem mám největší zkušenosti, protože jej užívám už půl roku. První měsíc byl extrémně náročný. Utrogestan totiž poměrně dost simuluje těhotenské příznaky – nevolnost, bolení žaludku, motání hlavy, extrémní bolest prsou (takovou jsem nikdy nezažila) a první měsíc se mi nafouklo břicho tak, že mi na něm byla nepříjemná i guma od legín. Co je ale pozitivní, že tělo si očividně na užívání zvyká. Takže bolestivě nafouklé břicho jsem měla pouze první měsíc. Prsa mě pobolívají – někdy víc, někdy míň, ale taky už jsem zvyklá. Někdy mi bývá “blivno”, někdy se mi více motá hlava, ale vlastně to není žádná katastrofa. A když mám pocit, že už je to fakt špatné a menstruace nepřichází, dělám si 2 týdny po ovulaci těhotenský test. To abych se zbytečně nedopovala, když mi lék nedělá dobře. Co chci ale pochválit, že předmenstruační špinění téměř vymizelo, nebo je maximálně 2-3 dny před. Nemám takové výkyvy nálad a nedojímám se čtyřikrát u seriálu. Menstruace se mi hezky rozjíždí první den. Ovulace se posunula a probíhá od 13.-16. dne. A hlavně mám vždy těch 14 dní, aby se vajíčko případně stihlo zahnízdit. Ne jak předtím, že jsem začala špinit 6 dní po ovulaci. Takže i přes občasné nepohodlí jej určitě chci užívat dále, protože za mě plní přesně to, co má.

Clostilbegyt

Z Clostilbegytu jsem měla upřímně hrůzu. Je to totiž už stimulační hormon, který je určený k stimulaci ovulace. Předepisuje se buď ženám, u kterých ovulace neprobíhá vůbec, nebo ženám, které normálně ovulují, ale užíváním se zvyšuje šance na početí. Clostilbegyt jsou takové malé tabletky, podobné Celaskonu, které se užívají 5.-9. cyklu. Dost se doporučuje, aby cca 10.-14. den došla žena na ultrazvuk, aby se ohlídalo, jak její vaječníky reagují na lék a předešlo se případnému hyperstimulačnímu syndromu. Příbalový leták je docela hrozivý – rozmazané vidění, blesky před očima, bolest hlavy, nevolnost/zvracení, bolest podbřišku, pocity horka, případné deprese a úzkosti. No, lákavý balíček. O to větší pro mě bylo překvapení, že jsem necítila téměř NIC. Asi jediná věc, co se objevila, byl zvýšený pocit horka a občasné pocení, ale pokud bych si to nepřečetla, tak bych to rozhodně nepřipisovala účinkům léků.

11. den jsem šla na kontrolní ultrazvuk. Trochu jsem doufala, že by mohla uzrát dvě vajíčka, tedy by byla dvojnásobná šance na početí. Nicméně dozrálo jen jedno, ale s krásnou velikostí 23 mm, což je asi nejvíc, co jsem kdy měla. A místo druhého vajíčka přibyla nová cysta. Nebylo jasné, jestli je znova endometrická, nebo dermatická, ale je tam. Vzhledem k tomu, že je na vaječníku, ze kterého jsem “papírově” měla ovulovat, mám teorii, že možná folikul vážně zrál a byly by nakonec dva, ale že se z něj stala cysta. Což se může stát přirozeně, nebo jako důsledek užívání hormonů. Je to ale v podstatě jedno. Mám ty cysty zatím dvě, maličké, na každém vaječníku jednu, ale prý to není žádná hrůza. Takže věřím povolaným a neřeším. Každopádně Clostilbegyt se může užívat tři cykly a ty asi odužívám vzhledem k nulovým nepříjemným pocitům. Je otázkou, jestli třeba už ten třetí cyklus nezkusíme zkombinovat s inseminací. Ale uvidíme. 

Závěrem bych chtěla říct, že pro mě hormony nejsou taková katastrofa, jak jsem si myslela. Věřím, že je lékaři předepisují s dobrým úmyslem a vědí, co dělají. Alespoň já jim důvěřuju. Přesvědčila jsem se o tom, že tělo je extrémně silné a adaptuje se téměř na cokoliv. Zatím se nepotvrdil žádný z mých velkých strachů. Nepřibrala jsem ani deko, bolest je snesitelná a hlavně léky neberu 24/7, takže mám vyhlídku, že i případné negativní projevy po dobrání odezní. Třeba s Utrogestanem to mám odzkoušené. 

Pokud nějaké hormony berete, budu ráda, když se podělíte, jak je snášíte. Pokud Vás to výhledově čeká, tak Vám držím palce, ať překonáte počáteční strach. Všechno zvládnete. Když já, tak vy taky!

25. JAK SE Z TOHO NEZBLÁZNIT

Asi každý z nás zná tu premisu, že proto aby žena otěhotněla je ideální, aby byla v psychické pohodě. Není to úplně 100% pravda, protože děti se rodily i za války a mám v okolí spoustu žen, které otěhotněly v období, kdy toho měly až nad hlavu a byly pod velkým stresem (ne z války, ale z těžkostí všedních dní). Zároveň je to trochu začarovaný kruh. Snažíme se být v pohodě, abychom otěhotněly. Ale když se tak neděje, stresuje nás to a hází do psychické nepohody. A pak si vyčítáme, že bychom přece měly být v pohodě, protože to pak nepůjde. Znám to jako své boty…a tak jsem se rozhodla, že to takhle nechci. Že vlastně pro sebe potřebuju něco udělat, abych se z té situace úplně nesložila, protože to by taky zřejmě ničemu neprospělo. A tak jsem se rozhodla se s Vámi podělit o to, co mi nějak pomáhá celou tu situaci přestát:

  1. Respektovat “svůj čas” a své přání

Každá z nás jsme jiná. Někdo řeší se svým lékařem neúspěšné otěhotnění už po pár měsících, někdo po roce snažení plánuje IVF a někdo se třeba několik let snaží “svépomoci” bez lékařského zásahu. A nikde není psáno, co je správně. A i kdyby bylo…co je správné pro Tebe, nemusí být správné pro mě. Samozřejmě existují věci jako biologické hodiny, náš věk a strašák, že po třicítce už vlastně všechny budeme geriatrické matky. Neznámená to ale, že bychom se měly nechat natlačit do něčeho, do čeho nechceme. Já to tak udělala. I když mě několikrát napadlo, jestli jsem neměla dát na svého gynekologa už před dvěma lety a třeba bych už teď měla z IVF miminko. Vždycky tu myšlenku ale zapudím. Ne kvůli tomu IVF, s tím už tak docela počítám. Ale kvůli tomu, že v té době jsem byla absolutně nepřipravená. Bylo to doporučení, které se nepotkalo s tím, kde jsem aktuálně byla. Přišlo by mi v pořádku počkat klidně další rok, pokud bych se na IVF necítila. Nebo na něj nešla vůbec. Protože taky znám spoustu žen, co podstoupily několik neúspěšných pokusů IVF a pak spontánně otěhotněly, ačkoliv s tím vůbec nepočítaly a medicína byla proti nim. Stojím si za tím, že tohle je moje tělo, můj život a moje partnerství. Jsem ráda, že mám kolem sebe moudřejší lidi, kteří mi můžou něco doporučit, seznámit mě s důsledky mých rozhodnutí, ale to rozhodnutí si chci udělat sama. A jsem moc ráda, že v tomhle máme s mým mužem shodu a že mě vždy podpořil v mém “načasování” věcí.

2) Neodkládat věci, protože “brzy budu těhotná”

Jo, tak tohle byla moje specialitka. Vlastně si věci moc neplánovat, protože přece budu brzy těhotná. Když se dalo ještě cestovat, vždycky se ve mně při nákupu letenky ozvalo: “A co když budu čerstvě těhotná, je moudré někam letět?”. Moje plány do budoucna se smrskly hlavně na to, že budeme mít přece brzy dítě. No a nejen, že dítě nemáme, ale v době koronakrize jsem si všimla toho, že poslední rok v životě stagnuju. Nikam se neposouvám, nemám žádný pořádný cíl. Pořád si říkám, že přece nemá smysl nic měnit a nic rozjíždět, když brzy přijde mimino. Bylo by skvělé, kdyby opravdu přišlo. Zároveň ale na to už spoléhat nechci. Protože může přijít příští měsíc, ale může přijít za tři roky. A já je upřímně nechci “prozevlit”. Takže jsem zase začala plánovat. Založila jsem si živnosťák a začala pracovat na rozjetí vlastní praxe. Jen tak pro zábavu, když je k tomu teď prostor. A ten svěží vítr do plachet mi udělal moc dobře. 

3) Učit se neporovnávat s ostatními

Tohle je trochu oříšek. Několikrát jsem psala, jak je pro mě těžké radovat se z cizích těhotenství. Jak mě to konfrontuje s realitou, že někdo bude mít dítě a já ho ještě mít nebudu. Že to jiným vyšlo hned. A že nám furt nic. A jak je to nefér. Sebelítost je někdy fajn. Zaplavat si v ní půl kilometru “na paní radovou”, ale pak vylézt na břeh. Protože když v ní zůstanete moc dlouho, začnou vás stahovat spodní proudy. Docela nedávno jsem měla prozření. Uvědomila jsem si, že těhotenství druhých lidí mě nedefinuje. Nevypovídá o tom, že bych něco dělala špatně, nedostatečně, že bych byla méně ženou. Ono je to totiž s tím děláním naopak, protože jakmile se početí zadaří poměrně brzo, většinou pro to nic jiného kromě sexu dělat nemusíte (a tak to má být). A když jsem si tohle řekla, hrozně se mi ulevilo. Neznamená to, že někdy nezažívám lítost. To je podle mě přirozené. Ale už mě to nestahuje do těch spodních proudů. Navíc já pro to otěhotnění dělám fakt dost. A je potřeba si to připomínat.

4) Dovolit si

Dovolit si emoce. Dovolit si oplakat menstruaci. Dovolit si oplakat negativní těhotenský test. Dovolit si dočasně skrýt těhotnou kamarádku. Dovolit si nechtít o tom mluvit. Dovolit si o tom mluvit ve formě, která je pro mě příjemná. Dovolit si neřešit věci hned medicínsky. Dovolit si říct si o pomoc medicíně. Dovolit si dělat to, co mi v té chvíli přijde nejlepší. A dovolit si tu situace prostě přežít…i když je to někdy dost ošklivé. 

5) Mít plán B

Dnešní doba je úžasná v tom, že nabízí ženám jako já spoustu možností, jak se stát mámou. Že když nefunguje jedna cesta, je tu vlastně ještě jiná. Nemám ráda nejistotu a nemám ráda, když nechávám věci náhodě. Korona mě sice v tomhle dost posunula, ale obzvlášť v otázce dítěte jsem ráda, že nějaký plán máme. Aktuálně jsou to plány medicínské. Vyzkoušíme stimulaci Clostilbegytem, zřejmě vyzkoušíme inseminaci, když k tomu má manžel ideální profil a já normálně ovuluju. No a když to nevyjde, chtěli bychom zkusit už IVF. Léto k tomu docela vybízí, takže rámcově máme vyhlídky. No a když to nevyjde…? Tak dalece ještě nejsem. Ale možná budeme chtít si od všeho na chvíli odpočinout. A pak budeme řešit, jestli znovu dáme šanci medicíně, nebo začneme zvažovat adopci, nebo si koupíme dalšího kavalíra. Ale já naivně věřím, že to prostě dříve či později vyjde a budou z nás rodiče.

6) Radovat se z výhod “bezdětného” života

Mám zkušenost, že jak moc jsem nastavená na to mít konečně dítě, mám tendenci zapomínat na to, co je aktuálně dobrého v mém životě. Apriori jsem celý život optimistka. Bohužel, během období snažení o dítě mi ten optimismus začal poměrně ustupovat do pozadí. Až jsem si začátkem tohoto roku uvědomila, že mi to vlastně dost chybí. A vzpomněla jsem si na metaforu s poloplnou sklenicí. Protože vždycky je moje volba, jestli se na ni budu dívat jako na poloplnou, nebo na poloprázdnou. Tak tady je pár věcí optikou “poloplné” z mého bezdětného života: a) tatarské bifteky a medium rare steaky!; b) 8 hodin spánku. Někdy si střihnu o víkendu i 9; c) sex v jakoukoliv denní dobu; d) zodpovědnost jen za sebe samou. Ač si hrozně přeju nebýt úzkostnou mámou, myslím, že to chvíli potrvá, než si sednou ty pochybnosti o sobě samé v roli mámy a té bezradnosti, že dítě pláče a já nevím, co s ním. Se sebou už si poradit přece jen docela umím; e) prostor na sebe samu – přečíst si dobrou knížku, dát si dlouhou vanu, zacvičit si jógu, jít se projít, sebevzdělávat se, jít na terapii. A teď abych nepobouřila mámy. Já jsem přesvědčena, že všechny tyhle věci se dají dělat i během mateřství. Teda já bych si to dost přála. Jen bez dítěte je to logisticky jednodušší (a taky je potřeba se trochu opít rohlíkem, když to dítě nemáte 🙂 ) 

7) Mít to ve vlastních rukách

Poslední bod je pro mě asi nejdůležitější a úzce se pojí s většinou uvedených bodů. A trvalo mi tři roky se jej naučit. To, jak se rozhodnete svoji neplodnost (ne)zvládat, je absolutně na Vás. Není žádný správný návod, jak to dělat. I když jich určitě spoustu najdete. Podle mě je hloupost říkat “Ty to zvládáš dobře, já bych na tvém místě…” Snažím se v tomto vyhýbat hodnocení, že někdo to zvládá líp a druhý hůř. Každý to zvládáme jinak. A i v té jinakosti se to mění. Jsou chvíle, kdy si chci zalézt pod peřinu a dělat, že neexistuju a jsou chvíle, kdy jsem tryskomyš a vybliju ze sebe 4 různá řešení, která můžeme zkusit. Co tím vlastně chci říct…Chcete číst diskuse na eMiminu a přidat se do skupiny Snažilky? Udělejte to! Chcete chodit na akupunkturu, zkoušet meditace, výklady karet, bylinné napářky? Jděte do toho! Chcete nedělat nic? Hell yes! Budu dělat stejné věci jako vy? Zřejmě ne, ale nikdy vás za to soudit nebudu. Už vážně ne. 

A teď na závěr pustím ke slovu svojí vnitřní feministku: Milé ženy, jsme úžasné! Máme naprosto fantastické tělo, které funguje takovým způsobem, že mě to snad nikdy nepřestane fascinovat (a to jsem ještě nezačala psát o ženském orgasmu). A chovám k nám velkou úctu za to, kolik věcí jsme schopné ustát. Ustát tlak, že už bychom měly mít dítě a třeba ho nechceme vůbec, nebo ho nechce náš partner. Ustát rané potraty. Mimoděložní těhotenství. Rizikové těhotenství. Neplodnost. Hormonální stimulaci. Každou injekci, kterou si musíme píchnout do břicha. Špatné porody. Výčitky, že jsme neschopné…ať už mámy, nebo ne-mámy. 

A proto mám jedno přání: Buďme k sobě laskavé – navzájem i k sobě samotným. A to platí i pro mě!

24. CO JE S NÁMI VLASTNĚ ŠPATNĚ?!

Za poslední tři roky jsme si tuhle otázku položili snad stokrát. Vybavuje se mi scéna z Přátel, kdy Chandler tlumočí Monice výsledky jejich testu plodnosti. “Mí kluci jsou líní zvednout zadek a ty, kteří to dokážou, zabije tvoje děloha.” Zkrátka moje představa byla taková, že když se někomu nedaří počít dítě, je v tom nějaký velký problém. Jak to ale máme my?

Moje vyšetření

S prvními vyšetřeními jsme začali zhruba rok po mém vysazení antikoncepce. Nejprve gynekolog kontroloval, zda ovuluju. Nebyl to cílený ultrazvuk, ale nějak ty návštěvy u něj vyšly zrovna okolo ovulace, takže buď šlo vidět, že vajíčko ve folikulu dozrává (takže se ovulace blíží), nebo se už uvolnilo (ovulace proběhla). Následovalo stanovení hormonálního profilu. Tam jsem byla přesvědčena, že se potvrdí nedostatečná funkce žlutého tělíska, která vede k nedostatku progesteronu. Všechno tomu nasvědčovalo – premenstruační syndrom, špinění před a po menstruaci, pomalé rozjíždění menstruace apod. Nicméně všechny hormony vyšly v normě. O rok a půl později jsme opakovaly odběry na hormonální profil s mou současnou lékařkou, která také vyslovila podezření na nedostatek progesteronu – ale opět vše v normě. Přesto mi ale progesteron nasadila, premenstruační špinění opravdu téměř vymizelo a menstruace se rozjížděla hned první den. Takže ze strany hormonální by otěhotnění bránit nic nemělo. 

Pak jsem dlouho podezřívala myom. Můj gynekolog mi k němu nic neřekl, takže jsem se ptala až nové gynekoložky. Ta mě ale uklidnila, že je velikostí velmi malý (15 mm) a že je navíc umístěn tak, že by neměl mechanicky bránit početí ani prosperujícímu těhotenství. Takže v myomu to taky není. 

V říjnu 2020 jsem začala chodit na folikulometrii (ultrazvukem hlídaná ovulace), dostávala injekci na podporu a vyvolání ovulace, takže základní předpoklad pro početí byl znovu potvrzen a navíc hormonálně podpořen. 

Ve hře ale ještě zůstávaly dvě proměnné: a) endometrióza; b)průchodnost  vejcovodů. Když mi našli v červnu endometrickou cystu, začala má doktorka uvažovat směrem, že bych endometriózou trpět mohla. Máme ji v rodině a i když není její genetický podklad 100% prokázán, moc by mě to nepřekvapilo. Endometrióza je onemocnění, kdy děložní sliznice roste jinde než v děloze – může být ve vejcovodech, na vaječnících, na střevech či jiných orgánech. Může pak mechanicky bránit početí nebo průchodu vajíčka vejcovody. Nicméně endometrióza se dost špatně prokazuje, pokud sliznice neroste právě na vaječnících (ty by v mém případě měly být v pořádku (až na drobnou cystu)). Je pak potřeba udělat laparoskopické vyšetření a podívat se do dutiny břišní, jestli sliznice nepáchá neplechu tam, kde nemá. Původně jsme se domluvily s gynekoložkou, že pokud by nezabrala folikulometrie a hormonální stimulace, zákrok bych podstoupila, abychom měly jasno. Nicméně v době covidové se “banální” zákroky příliš neprovádějí, a tak jsme se rozhodly, že tuto cestu opustíme.

V únoru 2021 jsem pak podstoupila vyšetření průchodnosti vejcovodů. Měla jsem nejprve docela vítr, že jej budu absolvovat v nemocnici pod rentgenem, ale medicína jde kupředu a nakonec se jednalo o naprosto rychlé, bezbolestné, ambulantní vyšetření. A hlavně s nejlepším možným výsledkem – průchozí! Takže pokud opravdu endometriózu mám, tak nezasahuje reprodukční systém natolik, aby bránila přirozenému početí. Ale člověk nikdy neví, že jo…

Vyšetření manžela

Vyšetření absolvoval i můj muž. V únoru 2019 ho poslal můj gynekolog na spermiogram. Vyšetření neinvazivní a výsledky byly do pár dní. Při spermiogramu se zkoumá několik hodnot: množství spermií, podíl mrtvých spermií, jejich pohyblivost, morfologie aj. Verdikt zněl: “Pěkný spermiogram”, i když jedna hodnota byla pod normou. Bylo nám ale řečeno, že jsou přísné normy a nemáme se tím znepokojovat. O dva roky později toto vyšetření absolvoval pro jistotu znovu, abychom věděli, na čem si stojíme, než začneme s hormonální léčbou “naostro”. Výsledek byl téměř totožný jako předchozí. Na reproklinice nám opět pan doktor řekl, že to není nic, čím bychom si měli lámat hlavu, že v porovnání s jinými spermiogramy je tento nadprůměr/lepší průměr. Řekl ale pro mě dvě poměrně důležité věci: a) takový výsledek je ideální pro inseminaci (o které čím dál více začínáme uvažovat); b) často páry podstupují IVF, i když není průkazně zjištěn konkrétní problém. Že to může být kombinace malých věcí na obou stranách, které nejsou z vyšetření úplně patrné.

Podtrženo sečteno

Zatím nám nebylo zjištěno nic závažného, co by bránilo přirozenému početí. Vím, že na klinikách asistované reprodukce je ještě možnost genetického vyšetření (jak u muže a ženy) a imunologické vyšetření u ženy (tím se právě zjišťuje nehostinné prostředí dělohy, jako měla Monika z Přátel), ne vždy se tato vyšetření ale dělají. Já bych ho rozhodně podstoupit chtěla, protože znám ve svém okolí případy, kdy byl problém ve fragmentaci DNA u partnera, tzn. že spermie byly nositelem poškozené DNA, což pak může vést k potratům nebo neuhnízdění vajíčka. Co bych si tedy vlastně přála? Nejvíce samozřejmě otěhotnět bez dalších zásahů a vyšetření. A když budou další vyšetření na místě, tak bych si konečně přála znát důvod, proč se nám ještě nezadařilo. Nicméně připouštím, že můžou být věci mezi nebem a zemí a může to být tak, jak říkal doktor v reprocentru. A už jsem pomalu srovnaná s tím, že třeba podstoupíme umělé oplodnění, ačkoliv biologicky vypadá, že je vše v pořádku. Protože čekat na zázrak přes tři roky? To už je opravdu zkouška trpělivosti „level master“, na kterém rozhodně nejsem a vlastně ani být nechci…

© 2024 Čekání na godota

Šablonu vytvořil Anders NorenNahoru ↑